Starověké Mohendžodaro ukazuje, že ekonomický růst nemusel nutně znamenat sociální nerovnost

Mohendžodaro patřilo na přelomu třetího a druhého tisíciletí před naším letopočtem k významným centrům civilizace žijící v údolí řeky Indus. V době největšího rozkvětu mělo přibližně 35 až 40 tisíc obyvatel. Na rozdíl od většiny jiných starověkých měst zde ale archeologové zatím nenašli žádné jednoznačné důkazy o existenci mocenských elit.

Studie publikovaná letos v květnu v časopise Antiquity se rozhodla ověřit, zda se tato zvláštnost dá podložit daty. Tým vedený archeologem Adamem S. Greenem z Univerzity v Yorku se proto zaměřil na velikost obytných domů. Tento parametr totiž v archeologii často slouží jako jakýsi nepřímý ukazatel bohatství.

Archeologové pracovali s takzvaným Giniho koeficientem, který se používá k měření nerovnosti. Hodnota nula znamená úplnou rovnost, hodnota jedna extrémní nerovnost.

Mohendžodaro jako celek dosáhlo hodnoty 0,44, což je výrazně méně než u řady jiných starověkých měst se zřetelnými známkami sociální hierarchie. Například minojský Knóssos nebo mayské Palenque vykazují mnohem vyšší hodnoty, konkrétně 0,86 a 0,75.

Nová zjištění neznamenají, že Mohendžodaro bylo chudé nebo jednoduché město. Používalo standardizovaný systém vah a měr, mělo propracovanou síť ulic s obytnými i veřejnými stavbami či technicky vyspělou vodní a kanalizační infrastrukturu.

Zatímco v Egyptě, Mezopotámii nebo na Krétě vznikaly monumentální stavby spojené s mocenskými elitami, v Mohendžodaru měly přednost jiné priority. Důraz byl kladen na praktickou městskou infrastrukturu, která sloužila širšímu okruhu obyvatel.

„Místo hrobek plných zlata a obrovských chrámů se Mohendžodaro soustředilo na propracované kanalizační systémy a promyšlenou síť ulic. Místo toho, aby se výhody společnosti hromadily v rukou úzké elity, byla městská infrastruktura rovnoměrně rozdělena mezi běžné domácnosti,“ uvedl k tomu pro portál Phys Adam S. Green.

Autoři studie navíc naznačují, že v Mohendžodaru probíhal souběh dvou procesů, které se dnes často považují za protichůdné. S rostoucí produktivitou zde podle dostupných dat klesala nerovnost. V pozdějších obdobích se totiž rozdíly mezi jednotlivými domácnostmi zmenšily, zatímco medián obytné plochy vzrostl. Giniho koeficient v jedné tamní oblasti klesl až k hodnotě 0,23.

„Pro moderní společnosti je to velmi zajímavé ponaučení, neboť civilizace v údolí Indu jasně dokazuje, že městská společnost může být vysoce produktivní a vynalézavá a zároveň zajistit spravedlivé rozdělení zdrojů a moci,“ dodal Adam S. Green pro web IFL Science.

I když velikost domu není dokonalým měřítkem bohatství, výsledky výzkumu podle jeho autorů zapadají do širšího obrazu Mohendžodara jako města, v němž zatím nebyly objeveny přesvědčivé důkazy o existenci královských paláců či okázalých hrobek vládců.

Někteří odborníci ale upozorňují, že dosud odkryté části města nemusejí poskytovat úplný obraz o tehdejší společnosti. Případné chudší čtvrti totiž mohou být stále skryté pod nánosy sedimentů.

Starověké Mohendžodaro leželo na území dnešního Pákistánu.