Článek
Mají včely vědomí? Prožívají emoce a cítí bolest?
Musíme si upřímně říct, že tohle je těžká otázka, protože neexistuje žádný jednoznačný důkaz vědomí, na kterém se všichni hned shodneme. Tohle jsme ostatně mohli vidět i na tragickém příkladu z lidského druhu – až do 90. let byli v některých zemích včetně USA novorozenci operováni bez anestezie, protože podle lékařů nemohli nic cítit: ano, sice křičí a kopají, ale to jsou všechno jenom reflexy.
Potíž s novorozenci i mimolidskými živočichy je samozřejmě ta, že nedokážou mluvit, o svých prožitcích nám nic neřeknou, a my tak k jejich vnitřnímu světu nemáme přímý přístup.
Co ale udělat můžeme, je ptát se na pravděpodobnost a uvěřitelnost. To lze dělat různými druhy výzkumů od psychologických po neurofyziologické, abychom odhadli, jestli zkoumaný živočich cítí například něco jako bolest nebo radost.
Právě na to se zaměřujete ve svojí knize. Popisujete v ní i několikasetletou tradici vědců zkoumajících vnitřní svět hmyzu. Jak je možné, že tyto výzkumy – včetně prací třeba Charlese Darwina – našly tak malou odezvu u širší veřejnosti?
Důvodů je mnoho. Jeden z nich je, že hmyz je pro lidi často obtěžující – vosám nebo komárům proto nechceme přiznat inteligenci. Další důvod je, že tito bezobratlí mívají malé tělesné schránky, a mezi lidmi panuje přesvědčení, že k mentálním výkonům potřebuje živočich velký mozek.
No a zároveň je tu dlouhá vědecká či filozofická tradice sahající až k Renému Descartovi, která vidí všechna zvířata jako stroje. Tenhle pohled jsme se naučili opouštět nejdřív u svých domácích mazlíčků a postupně i u ostatních savců nebo ptáků, ale pořád máme problém takto vnímat hmyz.
Vosy nejsou o nic méně inteligentní než včely a v něčem jsou i pozoruhodnější. Některé druhy vos rozpoznají ostatní členy své kolonie podle jejich obličejů.
Nahrává tomu i fakt, že hmyzu je hodně a zástupci hmyzí říše se, aspoň zdánlivě podle obecného vnímání, řídí stereotypními instinkty – jako když můry opakovaně a tupě nalétávají do zdroje světla. Taková běžná pozorování přiživují představu, že hmyz se řídí jen reflexy a nemá složitější inteligentní chování.
Ještě bych chvíli zůstal u vědecké tradice. V knize píšete i o americkém badateli Charlesi Turnerovi – u něj je taky zřejmé, proč jeho výzkumy nepronikly k širší veřejnosti…
Už jeho život byl jedinečný. Turner byl Afroameričan, a proto ve své době, tedy na přelomu 19. a 20. století, nemohl získat plnohodnotné výzkumné místo na univerzitě, většinu života pracoval jako středoškolský učitel. Neměl tedy přístup k univerzitním laboratořím ani k financování, většinu výzkumů prováděl na své zahradě. Přesto napsal desítky převratných odborných článků.
Jeho pozoruhodná zjištění neodpovídala dobovému vědeckému konsensu. Biologové tehdy už nevnímali zvířata čistě coby stroje poháněné reflexy, ale Turnerovi současníci jako Ivan Pavlov se věnovali nejčastěji jednoduchým formám asociativního učení obratlovců.
Turner přišel s předpokladem, že živočichové včetně bezobratlých mají skutečný vhled do svého jednání, rozumí tomu, co dělají. Zabýval se i individuálními rozdíly mezi jednotlivci. Zkoumal například to, jak odlišně si jednotliví pavouci tkají své sítě.
Přitom zaměření na individualitu a osobnost živočichů se v biologii plně prosadilo až v poslední dekádě 20. století. Na tom je vidět, jak moc byl Charles Turner napřed. Protože byl izolovaný od vědeckého světa, jeho zjištění byla často ignorována a později zapomenuta, ale jeho práce je opravdu vizionářská. Nyní začíná být znovuobjevován.
