Na Saturnově měsíci Enceladus mohou existovat oceánské proudy

Se svým průměrem asi 500 kilometrů je Enceladus velký zhruba jako sedmina „našeho“ Měsíce. Je zároveň šestým největším Saturnovým měsícem. Pozornost planetárních vědců získal v roce 2014, kdy kolem něj proletěla americká sonda Cassini, která pod jeho zmrzlým povrchem detekovala podpovrchový oceán.

Ledová krusta Enceladu je podle odhadů silná 20 kilometrů. Pod ní se ukrývá globální oceán kapalné slané vody obklopující pevné jádro. Oceánská část vesmírného tělesa tvoří asi 30km vrstvu vnitřku měsíce.

Podle odborného článku v časopise Nature Astronomy Journal z roku 2017 ledová krusta měsíce odráží téměř veškeré sluneční záření, jeho povrchová teplota se tak pohybuje kolem –201 stupňů Celsia. Nicméně podpovrchový oceán zahřívá měsíční jádro.

Sonda Cassini odhalila, že led na povrchu je u rovníku silnější než u pólů. To by právě mohlo naznačovat, že v oceánu jsou proudy, protože když slaná oceánská voda zamrzá, sůl se uvolňuje a okolní voda se stává těžší a klesá níže. Zatímco na pólech, kde led roztál, voda stoupá, jelikož obsahuje méně soli.

Výsledným efektem toho může být, že voda cirkuluje mezi rovníkem a póly, shrnuje agentura Reuters.

„Z měření se zdá, že tloušťka ledové kůry není všude stejně mocná. Na pólech je slabší, proto máme na jižním pólu gejzíry, které stříkají vodu, potažmo krystalky ledu nad měsíc, a vytváří tím Saturnův prstenec E. V oblasti rovníku je pak led silnější,“ konstatoval pro Novinky Petr Brož z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR.

Podle tuzemského odborníka jsou zjištění o proměnlivé tloušťce ledové krusty Enceladu pozoruhodná.

„Protože když si představíte, že máte kouli, která chladne od povrchu ke středu, čekali bychom, že všude budeme mít stejnou mocnost ledu, že se teplo ztrácí zhruba všude stejně rychle. Jenže to se očividně neděje. A tato studie nabízí vysvětlení, když říká, že uvnitř toho podpovrchového oceánu máme oceánské proudy, které jsou podobné těm v pozemských oceánech,“ vysvětlil.

Jenže pokud má něco proudit, musí tam být nějaká síla, která by ono proudění rozjela. „Pokud dáte vodu do ledničky a nebudete s ní nic dělat, tak se prostě ustálí a proudit sama od sebe nebude. Takže jak to proudění rozjet a dlouhodobě ho pohánět? Řešení zní: kontrast hustot,“ uvedl Brož.

Čím slanější voda je, tím je hustší. Hustší materiál se vždy ponoří do méně hustého materiálu. Mrznutí pak podle Brože dokáže sůl z vody dostávat. „To je i důvod, proč je v Arktidě led tvořený sladkou vodou, nikoli slanou, i přesto, že ze slané vody vzniká,“ připodobnil.

„Jakmile začne voda mrznout, začne ze sebe vytlačovat sůl, a tedy voda, která se pod místem mrznutí nachází, se bude o sůl obohacovat. Čím více soli v sobě bude mít, tím bude hustší a tím spíš se bude schopna začít někam zanořovat,“ pokračoval s tím, že toto je např. způsob, jak vznikají některé proudy v okolí pólů na Zemi.

Naopak tam, kde vodní led tvořený sladkou vodou taje, bude koncentrace soli ve vodě klesat – konkrétně pod póly Enceladu. V ten moment máme na Enceladu teoreticky místa, kde máme vodu bohatou na soli a vodu chudou na soli. „Tím vzniká daný výrazný hustotní kontrast, který bude umožňovat míchání vody – a vznik oceánských proudů,“ poznamenal.

„Když máte mořské proudy, máte možnost míchat vodou a tím přenášet materiál (živiny) a energii z místa na místo. A to je potenciálně zajímavé pro astrobiology hledající život pod povrchem Enceladu,“ uzavřel Brož.