Meteorit ze Sahary může být úlomkem zaniklé protoplanety z počátků Sluneční soustavy

Meteorit označovaný jako Northwest Africa 12774, zkráceně NWA 12774, byl objeven v Saharské poušti v roce 2019. Patří mezi vzácnou skupinu meteoritů zvanou angrity. Z více než 80 tisíc meteoritů, které byly na Zemi dosud nalezeny, jich vědci mezi angrity zařadili jen 68.

Vzácnost a neobvyklé chemické složení z nich dělají cenné svědky nejstarší historie Sluneční soustavy. Angrity totiž vznikly jen několik milionů let po jejím zrození, patří tak mezi nejstarší známé vulkanické horniny. Vědci je považují za jakési „geologické archívy“ období, z něhož se na Zemi zachovalo jen velmi málo přímých stop.

Nová studie publikovaná v časopise Earth and Planetary Science Letters se zaměřila na krystaly klinopyroxenu uvnitř meteoritu NWA 12774. Ty byly výjimečně bohaté na hliník, což je podle autorů studie známka vzniku za velmi vysokého tlaku. Výzkumný tým proto zrekonstruoval podmínky, při nichž mohly tyto krystaly vyrůst.

Výsledek vědce překvapil. Klinopyroxen v NWA 12774 podle výpočtů potřeboval tlak nejméně 17,5 kilobaru. Pro srovnání: tlak na dně Mariánského příkopu, nejhlubšího známého místa oceánského dna, dosahuje pouze jednoho kilobaru. Takové podmínky podle vědců nemohl vytvořit asteroid o průměru několika desítek nebo stovek kilometrů. Mateřské těleso muselo být mnohem větší.

Krystaly v meteoritu NWA 12774 si navíc udržely ostré hrany, které by se při dlouhém pobytu v horkém nitru mateřského tělesa nezachovaly. To naznačuje, že krystalizovaly relativně blízko povrchu. Aby i v tak malé hloubce dosahoval tlak hodnoty 17,5 kilobaru, muselo mít toto těleso podle kalkulací poloměr přes 1800 kilometrů. Poloměr Měsíce je pro srovnání 1737 km.

Při analýze meteoritu vědci kromě klinopyroxenu identifikovali i další minerály, například olivín.

Co se s touto protoplanetou stalo, není jisté. Kolem mladého Slunce se pohybovalo mnoho protoplanet a dalších těles, které do sebe narážely, spojovaly se nebo se naopak tříštily na menší úlomky. Z takových kolizí nakonec vzešly i terestrické planety Merkur, Venuše, Země a Mars.

Mateřský objekt, z něhož pochází NWA 12774, mohl být při jedné z těchto srážek rozbit. Jeho části se mohly rozptýlit po Sluneční soustavě a jeden z úlomků následně skončit v saharském písku.

„Je neuvěřitelné si představit, že kdysi existovalo tak velké vesmírné těleso,“ řekl pro portál Phys hlavní autor studie Aaron Bell. „Víme, že existovalo, jen proto, že se náhodou několik jeho úlomků dostalo na Zemi.“

Meteorit NWA 12774 tak rozšiřuje představu o tom, jak rozmanitá byla raná Sluneční soustava. Šlo o dynamické prostředí plné dočasných světů, z nichž některé zanikly dříve, než mohly dorůst do stabilní podoby.

Autoři studie zároveň upozorňují, že NWA 12774 nemusí být jediným důkazem podobného „ztraceného světa“.

„V muzejních sbírkách i výzkumných laboratořích leží mnoho meteoritů, které dosud nebyly důkladně prozkoumány. Podobných protoplanet, o nichž zatím nevíme, bylo pravděpodobně více,“ dodal Aaron Bell pro portál Space.