Krvavý vodopád odhaluje minulost Antarktidy. Vědci v něm našli stále aktivní stopy dávného moře

Na okraji Taylorova ledovce v Antarktidě poutá pozornost neobvyklý přírodní jev. Z bílého ledu vytéká proud vody s nápadnou rezavě červenou barvou, který ostře kontrastuje s okolní krajinou.

V minulosti se předpokládalo, že zbarvení způsobují řasy. Ve skutečnosti je jeho zdrojem velmi slaná voda bohatá na železo, která se skrývá pod ledovcem. Když se tato voda následně setká se vzdušným kyslíkem, železo začne oxidovat a voda získá načervenalou barvu.

Původ solanky zůstával dlouho předmětem debat. Chemické a izotopové analýzy naznačovaly, že může jít o pozůstatek mořské vody, která pronikla do Taylorova údolí během dávného teplejšího období a později byla uvězněna postupujícím ledovcem.

Nová studie zveřejněná minulý měsíc v časopise Nature Geoscience nyní přináší ve prospěch mořského původu přímé molekulární důkazy.

Tým vedený mikrobioložkou Angelou Zoumplisovou analyzoval 167 vzorků ledu, bahna a sedimentů pocházejících z Krvavého vodopádu a dalších oblastí v okolí Taylorova ledovce. Vědci se zaměřili především na eukaryotické mikroorganismy, tedy organismy s buněčným jádrem, mezi něž patří například rozsivky, obrněnky či nálevníci.

Vzorky z bezprostředního okolí vodopádu obsahovaly nezvykle vysoký podíl mikroorganismů spojených s mořským prostředím. V ostatních lokalitách přitom dominovaly sladkovodní druhy mikroorganismů.

„Dnes jde o prostředí, které vypadá téměř úplně odříznuté od oceánu. V molekulárních stopách organismů z červeného bahna jsme ale viděli překvapivě silný mořský signál. To naznačuje, že místo může uchovávat stopy někdejšího spojení s mořem,“ uvedla Zoumplisová ve svém vyjádření pro Scrippsův oceánografický institut, který je jedním z nejvýznamnějších a nejstarších světových center pro výzkum oceánů, Země a atmosféry.

Důležitou součástí výzkumu byla též analýza RNA. Ta vědcům pomohla rozlišit pouhé genetické pozůstatky od organismů, které jsou stále biologicky aktivní. V okolí Krvavého vodopádu zaznamenali aktivitu genů spojených s fotosyntézou, opravou buněk či zvládáním osmotického stresu.

Některé skupiny rozsivek se navíc geneticky lišily od dnešních populací. To podle vědců naznačuje, že jsou od současných mořských populací odděleny již po velmi dlouhou dobu.

„Najít v polární poušti, více než 30 kilometrů od oceánu, něco, co je v podstatě vzkvétající mořskou oázou, bylo mimořádné,“ řekl spoluautor studie Andrew Allen magazínu Popular Science.

Autoři studie ale zároveň zdůrazňují, že objev neznamená, že se pod ledem v nezměněné podobě uchovala celá komunita organismů z dávného oceánu. Zkoumané eukaryotické mikroorganismy vědci neobjevili v podpovrchové solance, ale v červeně zbarveném ledu, bahně a sedimentech, které její výtok ovlivňuje.

Dnešní ekosystém je tak pravděpodobně výsledkem kombinace dlouhé izolace, extrémní slanosti, střídání mrznutí a tání i mísení s ledovcovou vodou. Tyto podmínky mohly podle vědců vytvořit útočiště, v němž některé mikroorganismy s mořským původem dokázaly přetrvat výjimečně dlouhou dobu.