Jak špinavé byly lázně v Pompejích? Realita byla horší, než si myslíme

Nejstarší známé lázně ve městě, tzv. republikánské lázně, vznikly už kolem roku 130 př. n. l., tedy ještě předtím, než se Pompeje v roce 89 př. n. l. staly římskou kolonií. V té době město nemělo akvadukt a bylo odkázáno na vodu ze studní. Ta se do lázní dostávala pomocí jednoduchých mechanismů, často ručně, což znamenalo, že její množství bylo omezené a výměna vody velmi pomalá.

Právě tento problém odhalila analýza uhličitanových usazenin (minerálů), které se v průběhu let ukládaly na stěnách a dnech lázeňských bazénů. Vědci v nich našli důkazy toho, že voda byla nejen zřídka obměňována, ale také výrazně znečištěná.

Když se v bazénech koupalo více lidí najednou, hromadily se ve vodě organické nečistoty. Protože voda zůstávala dlouhou dobu bez výměny, proměňovaly se lázně pravděpodobně spíše, zejména z dnešního pohledu, v zakalenou lázeňskou „břečku“ než v místo očisty.

„Návštěva lázní musela být hlučná, živá a pravděpodobně i značně zapáchající. Spíš než o klidnou očistu šlo o rušnou společenskou událost,“ uvedl v lednu podle magazínu BBC Science Focus spoluautor studie Cees Passchier z Univerzity Johannese Gutenberga v Mohuči.

Geochemická analýza navíc podle webu zmíněné univerzity odhalila i stopy kovů, jako je olovo, měď nebo zinek. Ty zřejmě pocházely z kovových součástí vodního systému, potrubí nebo kotlů, které se postupně opotřebovávaly.

Hygienické podmínky v raných pompejských lázních tak byly podle dnešních měřítek velmi špatné a mohly představovat i zdravotní riziko.

Zásadní zlom nastal, jak upozornil magazín Smithsonian, až v 1. století n. l., kdy Římané do Pompejí přivedli akvadukt. Ten zásoboval město čistší pramenitou vodou ve výrazně větším množství. Díky tomu bylo možné bazény napouštět častěji a vodu pravidelně obměňovat. Lázně se tak postupně staly hygieničtějšími a komfortnějšími.

Je však důležité si uvědomit, že i „čistší“ římské lázně fungovaly podle zcela jiných hygienických standardů, než jaké známe dnes. Voda nebyla chemicky ošetřována a koupající se se často před vstupem do bazénů nemyli mýdlem, ale natírali se oleji, které pak stírali kovovými škrabkami.

Tyto zbytky se mohly dostávat zpět do vody a přispívat k jejímu znečištění, byť v menší míře než v období před akvaduktem.

Výzkum pompejských lázní tak ukazuje, že slavná římská kultura koupání nebyla od počátku symbolem čistoty a luxusu. Naopak – její vysoký standard byl výsledkem postupného technického vývoje a promyšlené infrastruktury.

Pompeje jsou díky tomu cenným příkladem toho, jak zásadní roli hrála dostupnost vody v kvalitě života starověkých měst a jak tenká byla hranice mezi komfortem a zdravotním rizikem v každodenním životě antického světa.

Archeologické naleziště Pompeje