Článek
Let STS 51-L, jak znělo označení mise, měl startovat již 22. ledna, ale byl několikrát odložen. Ani osudného dne to nevypadalo nadějně, noční mrazy, které pokryly část odpalovací rampy na Kennedyho vesmírném středisku na floridském Mysu Canaveral rampouchy, představovaly nebezpečí.
Přesto nakonec mise v 11:38 místního času odstartovala. Plánovaný šestidenní let skončil po pouhých 73 sekundách od vzletu. Porušení těsnění v pomocném urychlovacím motoru vedlo k sérii událostí, jež vyvrcholily proražením vnější nádrže a explozí unikajícího vodíku, jak shrnul na síti X tuzemský odborník na kosmonautiku Michal Václavík z České kosmické kanceláře a Fakulty strojní ČVUT v Praze. Celá posádka zahynula.
Velitelem mise Challenger STS-51L byl 46letý Francis Scobee, pro kterého to byl již druhý let do vesmíru, a pilotem 40letý kosmický nováček Michael Smith. Spolu s nimi seděla na horní pilotní palubě jedna z dvou žen v této expedici, 36letá Judith Resniková, a 39letý Ellison Onizuka; oba podruhé v kosmu. Pod nimi na obytné palubě byla usazena zbývající trojice členů posádky: 35letý Afroameričan Ronald McNair, vydávající se do vesmíru podruhé, a dva neprofesionálové v posádce a kosmičtí nováčci: inženýr Gregory Jarvis (41 let) a učitelka Sharon Christa McAuliffeová (37 let).
Podle předsedy astronautické sekce České astronomické společnosti Milana Halouska byla určitě nejsledovanější osobou v posádce 37letá středoškolská učitelka Christa McAuliffeová, vítězka celoamerického programu „Učitel v kosmu“. Ta měla během letu přednést dvě vyučovací lekce pro žáky a studenty na školách po Spojených státech. Program „Teacher in Space“ vyhlásil tehdejší prezident USA Ronald Reagan.
Pro Challenger to byl již 10. start jeho kariéry. Celkově 25. start amerického raketoplánu od dubna 1981, kdy se poprvé vydala do vesmíru Columbia. Během šestidenní mise měla posádka vypustit velkou komunikační družici TDRS a pozorovat blížící se Halleyovu kometu.
Jak to konkrétně probíhalo? „Téměř nikdo nevěděl, že manažeři amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) v noci a ráno před startem odmítli jako neopodstatněné vážné obavy části odborníků a techniků z důsledků nočního mrazu na některé díly raketoplánu. Teplota v místě startu totiž v noci klesla hluboko pod bod mrazu, technici museli z rampy oklepávat až půl metru dlouhé ledové rampouchy. Motory raketoplánu se nikdy v takto nízkých teplotách nezkoušely,“ popsal Halousek.
Po 70 sekundách letu se Challenger s pěti muži a dvěma ženami na palubě nacházel již ve výšce přes 14 kilometrů a pohyboval se rychlostí téměř 3000 kilometrů za hodinu. V následujícím okamžiku se raketoplán proměnil v ohnivou kouli a rozpadl se.
První trosky dopadly na hladinu Atlantiku nedaleko místa startu za dvě minuty, o půl minuty později se v rychlosti 330 km/h o mořskou hladinu roztříštila kabina s posádkou. Ale teprve za dlouhých 50 minut přestaly dopadat kusy roztrhaného stroje a záchranáři mohli začít hledat případné přeživší astronauty.
„Nikdy na ně nezapomeneme! Ani na tu chvíli, kdy jsme je dnes ráno spatřili naposledy, když se chystali na svou cestu, mávali nám… A vyklouzli z pouta k Zemi, aby se dotkli tváře Boha…,“ prohlásil v televizním projevu k národu prezident Reagan. Slíbil rovněž úplné vyšetření tragické události.
„Nebouchlo to minule, nebouchne to ani příště!“
Reagan jmenoval krátce po havárii vyšetřovací komisi, kterou vedl bývalý ministr zahraničí USA William Rogers a ve které zasedli mj. i astronaut Neil Armstrong, první Američanka ve vesmíru Sally Rideová nebo fyzik a nositel Nobelovy ceny Richard Feynman.
Vyšetřování po několika měsících prokázalo, že primární příčinou havárie raketoplánu Challenger bylo přepálení spodního úchytu pravého pomocného motoru na tuhé palivo SRB, který následně vybočil a špičkou prorazil obal hlavní palivové nádrže i uvnitř umístěných nádrží na kapalný kyslík a kapalný vodík. Velké množství těchto výbušných plynů se uvolnilo do okolí stroje a vybuchlo.
Přepálení úchytu pomocného motoru zapříčinila netěsnost ve spoji na tomto motoru, když dva pryžové kroužky, ztuhlé vlivem velmi nízké teploty před startem, nezabránily průchodu plamenů a došlo k prohoření pláště motoru.
Posádka do posledního okamžiku vůbec netušila, že je s jejich strojem něco v nepořádku. Ačkoli při explozi nejspíše nedošlo k úplnému zničení přetlakové kabiny posádky, neměl nikdo z nich šanci na přežití. Někteří z nich zemřeli pravděpodobně ihned po výbuchu na následky dekomprese kabiny, ostatní při dopadu trosek kabiny na mořskou hladinu.