Petrovy kameny, nejznámější místo čarodějnických sabatů

Nejznámějším místem u nás byly Petrovy kameny v Jeseníkách, v kraji pod nimi probíhaly monstrózní čarodějnické procesy, překrývaly se s dalšími v tehdejším Slezsku. Šlo nejen o zastrašování poddaných, ale také o majetky.

Za sabatové vrchy u nás bylo označováno mnoho míst, povětšinou se jednalo o význačné vrcholy popřípadě křižovatky cest. V Čechách se sabatům také říkalo rakosy. Dalšími známými lokalitami byl například moravský Radhošť, nebo šumavský Třístoličník.

Slovo sabat pochází  z prastarých dionýsovských mysterií z Thracie, z území dnešního Rumunska. Sabasien znamenalo dělat hluk. Původní pohanský sabat se konal na počest „rohatého boha,“ s čarodějnictvím neměl nic společného. Byl příležitostí k bujarým oslavám, rituálům, a končil orgiemi. Sexuální akty měly podpořit bohatou úrodu, ve spojitosti s magickými silami.

Jednalo se o záležitost venkova, rolníci na rozdíl od řemeslníků a obchodníků dlouho žili v archaických stereotypech. Černá barva, později vztahovaná k démonismu, zdůrazňuje kult země. Vzývání rohatého boha, později satana, bylo revoltou těch  nejchudších proti okolnímu světu.

Křesťanští démonologové přenesli do těchto slavností karikaturu mše, čímž začal hon na čarodějnice. Vzýval se a líbal satan, mnohdy v podobě černého kozla, dělení žáby mělo parodovat dělení hostie.

Vymítači, jejichž pozdější protičarodějnickou biblí se stalo dílo dominikánských inkvizitorů Sprengera a Krämmera Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), děsivý manuál lidských nejnižších pudů, vypracovali do detailu popisy sabatů. Později se ho církev sama zřekla. Scénáře se neměnily, základ byl znesvěcení hostie, na shromaždiště se létalo na košťatech s pomocí kouzelných mastí.

Je zvláštní, že všechny čarodějnice byly ohyzdy, kouzly si krásu nepřivodily. Podle Julese Mieleta mělo na jednoho čaroděje připadat až deset tisíc čarodějnic. Ve středověku se věřilo v jejich magickou moc, existovaly i knihy o čarování, tzv. grimoiry.

Lidové čarodějnické knížky bývaly oblíbenou četbou, nejrozšířenější k hledání pokladů se nazývaly Krištofky. Krištof byl pro církev problematický svatý, jeho kult se v 16. a 17. století potlačoval.

Čarodějnice škodily hlavně dobytku, úrodě, i lidem. Měly používat většinou voskové figury člověka, opatřené například vlasy nebo nehty poškozovaného. Do figury se vrážely jehly a věřilo se, že stejná zranění a bolest cítí daná osoba.

Církev používala í naprosto ohavné metody mučení, film Kladivo na čarodějnice je velmi realisticky popisuje.

Nejpověstnějším místem sabatů byla hora Brocken u německého Eichstadtu. Již od 9. století si zde u  hrobu svaté Walpurgy, odtud Valpuržina noc, dávali srazy čarodějové. Dnešní „pálení čarodějnic“ už je jen lidovou zábavou, orgie se někde vyloučit nedají, spíš jde o podívanou a občerstvení.