Článek
Ani v uplynulém období Kolinec nezahálel a dokázal zrealizovat hned několik akcí, které jsou opět velkým přínosem pro obyvatele. Jak uvedl starosta Pavel Princ, podařilo se zateplit školní tělocvičnu a budovu úřadu, v okolí školy vznikly nové chodníky a samotná škola se pak může pyšnit novými učebnami.
Kolinec má bohatou historii, jejíž součástí je i zdejší škola. A právě letošní ročník oslav se nese ve znamení motta: „...ráno co ráno do školy chodili…“
V sobotu 4. července byla slavnostně zahájena výstava s názvem Historie kolineckého školství, kterou připravil Jan Vích ve spolupráci s Martinem Křížem. Na třiceti panelech je poutavým a zajímavým způsobem popsaná tato část kolinecké historie, a to až do 80. let 20. století. Samozřejmě nechybí velké množství fotografií.
Tradice školství v Kolinci má dlouhou a bohatou tradici. Již v 17. století zde byla škola, která vyučovala čtení, psaní a počty. Rozvoj pak nastal v druhé polovině 19. století, kdy se postupně rozrostla na pět tříd.
Za částku 100 tisíc korun zakoupila obec v roce 1920 od šlechtického rodu Taaffe zámek, který byl následně upraven pro potřeby měšťanské školy. V této budově, která od té doby prošla již několika rekonstrukcemi, sídlí škola dodnes.
Výstava uvádí také některé dnes již zapomenuté zajímavosti. Například o trestání neposlušných žáků: „Udržet kázeň dětí bývalo pro mnohé učitele beznadějné. Hodně času ztráceli trestáním nezbedů. V koutě u dveří stála lískovka a březové pruty, jimiž učitel, aniž by mařil čas výslechem, trestal zlobily…. Jinými tresty byly rány do zad, na zadek, na ruce…klečelo se za trest na holé zemi, častěji na vroubkovaném či do hran osekaném dřevě, na pytlíku kaménků, hrachu, a to na holých kolenou. Jindy musel žák stát na jedné noze a v ruce držet knihu či kámen. Když si stoupl na obě nohy, byl bit.“
Pozorného návštěvníka výstavy však může při čtení jednotlivých textů, zvláště těch, které popisují 20. století, napadnout, jak často museli učitelé procházet nejrůznějšími prověrkami – v období Protektorátu, zda mají dostatečný árijský původ, po skončení války, zda příliš nespolupracovali s německými okupanty, po roce 1948, zda jsou dostatečně oddáni lidu a straně, po roce 1968, zda náhodou neprojevili nesouhlas se sovětskou okupací. Lze jen doufat, že takové praktiky jsou již minulostí a nebudou se nikdy opakovat.
