V Kaliningradu se na výročí invaze loni upálil muž, úřady to tajily

Okuněv se upálil u památníku 1200 sovětských vojákům padlým ve druhé světové válce. Stalo se tak loni 24. února, v pět hodin ráno. Zpráva o tom se neobjevila v žádném médiu, ani na sociálních sítích. Ani pozůstalí se nepídili po tom, co se stalo. „Jaký by to mělo smysl? Proč?“ řekl jeden z příbuzných.

Informace o upálení obyvatele Kaliningradu, narozeného v roce 1988, se objevila až v letošní zprávě estonské rozvědky, která ale nezmínila jeho jméno, píše Važnyje istorii s tím, že podrobnosti se mu podařilo zjistit až ve spolupráci s estonským serverem Delfi a litevskou veřejnoprávní televizní a rozhlasovou stanicí LRT. Průběh událostí média rekonstruovala na základě zpráv vyšetřovatelů, rozhovorů s Okuněvovými příbuznými a kolegy a také se zdroji z evropských zpravodajských služeb.

Okuněv nebyl žádný aktivista chodící na demonstrace, rozhovorů o politice se v práci vyhýbal, ani s příbuznými se o válce nehádal a podle všeho neměl účet na sociálních sítích. Neměl ani blízké přátele, ani dívku, žil jako samotář.

S kolegy v práci téměř nemluvil, popisuje Važnyje istorii. Když se v práci slavilo, neopouštěl svůj pracovní kout. Jako programátor ale odváděl tak dobrou práci, že si na něj nestěžovali. Všechny překvapilo, když se rozhodl z firmy odejít, asi půl roku před sebevraždou. Po odchodu z firmy si novou práci nenašel. Bývalý kolega se doslechl, že „seděl doma a prakticky se s nikým nestýkal“.

Jakkoli se Okuněv rozhodl pro tak zoufalý protest, nijak se podle serveru nesnažil upoutat pozornost. Možná se bál, že by mu mohl někdo v sebeupálení se zabránit. Ale datum - výročí ruské invaze - a místo - hlavní válečný památník ve městě - si zjevně nevybral náhodně. Je možné, že se tak stalo i v případě času - raketové útoky na Kyjev 24. února 2022 začaly okolo páté ráno.

Nehledě na četné průmyslové kamery v okolí památníku si ohořelého těla všiml až náhodný kolemjdoucí v 6:40. Na sněhu byl zřejmě sprejem nastříkán nápis „Ne válce“. Na místo přijeli vyšetřovatelé. V hlášení se Okuněvovo sebeupálení zmiňovalo spolu s nalezením dalších dvou mrtvol a útěkem žákyně deváté třídy z domova.

Jakmile se náčelnice městské správy Jelena Ďatlovová dozvěděla, co se stalo, převzala nad případem osobní kontrolu, uvádí Važnyje istorii. Hlavní bylo zbavit se mrtvého těla a nápisu na sněhu. Činovníci si dělali největší starosti, aby se o případu nedozvěděli novináři.

Ministr kultury regionální vlády Andrej Jermak byl zvláště znepokojen tím, že se upálení odehrálo u památníku Velké vlastenecké války, protože to bylo příliš symbolické. Ale do 9:15 se podařilo zahladit stopy a úřady s ulehčením podaly hlášení gubernátorovi Kaliningradské oblasti a dalším hodnostářům, že nikdo nic neviděl, vylíčil zdroj z evropské zpravodajské služby.

Okuněv v listu na rozloučenou „napsal, že existuje jiná cesta. V jeho světě zjevně měl všude vládnout mír. V tomto světě už nechtěl žít, a proto se takto rozhodl,“ řekl serveru Okuněvův příbuzný. „Dobře víme, že to je utopie,“ dodal. Z Okuněvova listu také vyplývalo, že si uvědomoval, že okolo jeho činu žádný rozruch nevypukne.

Ministr Jermak na dotaz novinářů odpověděl, že nezná výsledky vyšetřování „nešťastného případu“, a proto vyjádření neposkytne.

Závěrem ruský server připomněl, že oběť Jana Palacha v lednu 1969 přiměla desítky tisíc lidí vyjít do ulic a stala se symbolem odporu proti sovětské okupaci Československa. Sebeupálení pouličního trhovce Muhammada Buazízího vyvolalo masivní protesty v Tunisku, které vedly ke svržení prezidenta Zína Abidína bin Alího v roce 2011.

V Rusku sebeupálení novinářky Iriny Slavinové v roce 2020 po policejní prohlídce v jejím bytě a udmurtského vědce Alberta Razina v roce 2019 na protest proti vymírání udmurtského etnika žádné zjevné následky neměly.

Socioložka Margarita Zavadská se domnívá, že ani Okuněvova sebevražda by v případě, že by se o ní lidé dozvěděli, nevyvolala mohutné protesty. „Sebeupálení je silný symbolický čin, ale v podmínkách krutých represí a omezeného přístupu k informacím veřejné pobouření nestačí k vyvolání kolektivní akce,“ řekla. Ruské úřady se snažily vše utajit, aby předešly napodobování a „nákaze protestem“, domnívá se.

„Autoritářské režimy se bojí symbolických jisker. Uvědomují si, že osamělý akt protestu nemusí vést k okamžitému masovému hnutí, ale může se stát morálním symbolem, okolo kterého se začnou krystalizovat různé obavy a nespokojenost,“ usoudil litevský politolog Nerijus Maliukevičius. „Právě proto se takové režimy snaží zahladit stopy, vše utajit a pošpinit oběť,“ dodal.

Server Važnyje istorii, zaměřený na investigativní žurnalistiku, založili ruští novináři v roce 2020. Ústředí má v Lotyšsku.