Článek
(Od našeho zpravodaje na Ukrajině)
Už ve vlaku z polského Przemyszlu směrem na Kyjev se promítají na obrazovce informace, co dělat, když je vyhlášen poplach. Jak se evakuovat z vlaku, že je potřeba tam nechat zavazadla a brát si jen ty příruční s dokumenty, penězi a cennostmi a vodu na pití.
Lvov. V pondělí je přes den klid, v noci nad ním ovšem celou dobu přelétává dron, než nakonec zamíří nad osmdesát kilometrů vzdálený Novyj Rozdil. Neútočil, jen nepříjemně vrčel. Jinde ovšem přilétaly střely s plochou dráhou letu Kalibr, těžkou noc zažilo Dnipro.
V Novém Rozdilu jsem následující den odpoledne nakupoval. Náhle jsme museli všeho nechat a vyhnali nás z obchodu. Nákup jsem musel nechat na místě a budovu opustit. Rusové totiž útočí i na obchodní centra.
Klid nebyl ani o pár hodin později cestou do Ivano-Frankivska přes Burštyn. Město je v posledních měsících stále častěji terčem útoků, protože se v něm nacházejí vládní budovy, a za městem, které je významnou železniční křižovatkou, je letiště. U Burštynu navíc funguje velká tepelná elektrárna.
Jen záblesk v zrcátku
V tu dobu byl sice vyhlášen poplach, ovšem jen žlutý a nikoliv červený, a my jsme tak mohli cestovat po silnici. Náhle otřásla autem tlaková vlna exploze. Vše bylo rychlé, viděl jsem jen záblesk v zrcátku. Večer se ukázalo, že to byl šáhid, který dopadl nedaleko místa, kudy jsme projížděli. Tentokrát nikoho nezabil, „pouze“ zranil jednoho člověka.
Podzimní počasí s nízkou oblačností, kdy je zatažené celé nebe, detekci dronů ztěžuje. Schovají se v mracích nebo nad nimi. A protože jsou z laminátu, obtížně se detekují radary. Pokud jsou poháněné malými pístovými motory, což je právě případ šáhidů, nezanechávají ani výraznou tepelnou stopu a lze je těžko detekovat infračervenými čidly.
I když dron nezpůsobil větší škody, neustálé útoky bezpilotníky, balistickými raketami nebo střelami s plochou dráhou letu mají tvrdý dopad na psychiku.
Hasiči a záchranáři nevyjíždějí, pokud to není nutné
„Dronů jsem se nebála, dokud jsem v noci neviděla jeden zasažený hořet,“ vysvětlila naše spolucestující Natalija, která po dopadu šáhidu přestala pospávat na zadním sedadle. „Krátce poté totiž dopadl další na dům několik desítek metrů od místa, kde jsme byli. Od té doby se bojím,“ doplnila stručně.
Ani tehdy nikdo nepřišel o život nebo nebyl zraněn. Plameny v domě však nějakou dobu zlověstně plápolaly. Žádní hasiči ani zdravotníci na místo nevyrazili. Pokud to není nutné, tak během poplachu nevyjíždějí. Vědí, že by se mohli stát terčem následného útoku.
Natalija doufá, že válka brzo skončí, ale chápe, proč boje pokračují. I ona chce Ukrajinu samostatnou a nezávislou. Tvrzení Moskvy, že Záporoží nebo Mykolajiv by měly být ruské, jí přijde nesmyslné. A zvlášť absurdní jí to připadá v případě historicky západního Ivano-Frankivsku.
Strach a stres dopadá i na děti. Natalija má dceru Halynu, jejíž muž je v armádě. Jednou Halyna musela nechat sama doma čtyřletého syna, protože musela vyzvednout ze školy sedmiletou dceru. Bála se ho vzít s sebou a babička zrovna nemohla jít hlídat.
Zrovna v tu chvíli vyhlásili poplach. Malého chlapce našli po návratu na chodbě, jak se tiskne ke zdi. Řídil se doporučeními, která slyšel. Čtyřletý kluk.
Děti vyrůstající za války ovšem už vždy a za vším uvidí nepřítele.
