Když pulzující města zamrznou. Reportáž z ostřelované Ukrajiny

Je úterý krátce před polednem. Jdeme si v centru Lvova vyměnit peníze do banky. Vše funguje zdánlivě normálně. Jenže když vyjdeme z banky na hlavní lvovské náměstí, vidíme scénu jako z filmu.

Všichni lidé na náměstí nehybně stojí, tramvaje i auta se zastavila. Chvíli čekáme, než nám dojde, čeho jsme se stali svědky. Ocitli jsme se na pohřbu. Před námi projede v autě rakev padlého vojáka a za ním několik dodávek s pozůstalými i jeho spolubojovníky. Lidi před rakví poklekají a vzdávají tak hold padlému hrdinovi. Jakmile nás kolona aut mine, město se jak lusknutím prstu uvede opět do pohybu. Připadám si jak v Matrixu.

Tradice této piety je ale poměrně nová, odehrává se teprve poslední dva roky. „V roce 2023 jsem ve válce přišla o kamaráda. Jmenoval se Nazar Murdza, neměl rodiče. Zorganizovali jsme mu s mým manželem pohřeb. Když jsme šli za rakví, všimla jsem si, že někteří lidé se zastavili a vzdali mu hold, ale někteří normálně bez povšimnutí procházeli,“ popisuje mi přímo ve Lvově dokumentaristka a novinářka Snižana Gusarevyčová.

Přemýšlela, co může udělat pro to, aby se to změnilo. „Uvědomila jsem si, že lidé, kteří se nezastaví, nerozumí tomu, proč by to měli udělat, protože nechtějí mít trauma. Smrti kolem nás je příliš,“ popisuje. Proto se rozhodla založit projekt Flowers of Mars, který prostřednictvím dokumentárního filmu, podcastů a sociálních sítí zachycuje příběhy padlých vojáků i jejich rodin.

Dokument, který natočila a nyní dokončuje, sleduje skupinu mužů, kteří organizují každodenní pohřby padlých vojáků na jediném aktivním vojenském hřbitově v zemi. Snaží se zachovat důstojnost a pietu posledního rozloučení. „Náš film zkoumá, jak obyčejní lidé prostřednictvím každodenních aktů smutku a vzpomínání nevědomky vytvářejí novou kulturu paměti v zemi, která se stále učí, jak si své padlé připomínat,“ popisuje mi dokumentaristka.

Se Snižanou si povídám na tzv. Martově poli. Jde o rozlehlé prostranství v mírném kopečku vedle oficiálního hřbitova, kde pochovávají padlé od dubna 2022. „Po 4 letech je toto místo plné. Je tu pochováno přes tisíc lidí mužů i žen - většinou místní lidé ze Lvova, ale také z okupovaných oblastí Ruskem,“ provází mě Snižana pietním místem.

Když procházíme mezi hroby, není už ani slyšet ruch okolního města. Slyšíte jen třepotání vlajek ve větru a zvláštní ticho. Mezi hroby procházejí pozůstalí, většinou starší ženy, o hroby se starají nebo si jen sednou na lavičku a mlčky vzpomínají. Na každém hrobě vidíte fotku pochovaného muže nebo ženy.

„Příbuzní nechávají na hrobech různé předměty. Vidíte tu například hračky, různé malé sošky nebo nástroje. Prostě to, co měl ten člověk za života rád. Také jsou tady vytištěné básně nebo QR kódy, kde si můžete přečíst životopis toho padlého. Každý hrob v celkovém pohledu sice vypadá identicky, ale ve skutečnosti je každý hrob individuální a vypráví příběh o tom člověku, který je zde pochován,“ popisuje mi Snižana, když procházíme mezi hroby.

U jednoho hrobu se zastavíme na delší dobu. Zaujme mě fotka mladé ženy Iryny Cybuchové, známé pod volacím znakem Čeka.

„Byla hospitaliérka. To jsou dobrovolníci, kteří od roku 2014 pomáhají na frontě se záchranou raněných. Nebyla součástí armády, ale válce zasvětila prakticky celý svůj dospělý život,“ vysvětluje mi Snižana. Vedle práce na frontě Čeka působila také v médiích a dlouhodobě upozorňovala na to, že Ukrajina musí najít způsob, jak důstojně připomínat své padlé. „Hodně mluvila o tom, že je důležité pamatovat na ty, které nám válka vzala. A že bychom měli zavést minutu ticha,“ říká dokumentaristka.

Iryna padla na frontě před dvěma lety. Ve své závěti vyslovila přání, aby její pohřeb nebyl jen smutečním obřadem. „Když ji přivezli sem na Marsovo pole, sešlo se obrovské množství lidí. Zpívali písně, které sama vybrala. Bylo to velmi silné,“ vzpomíná Snizhana.

Právě po její smrti vznikla iniciativa Všanuj (Ucti), kterou založili její přátelé. Jejím cílem bylo prosadit myšlenku každodenní minuty ticha za oběti války. Ačkoliv byla oficiálně vyhlášena už dříve, v běžném životě ji podle Snižany mnoho lidí nevnímalo. Dobrovolníci proto začali každé ráno vyrážet do ulic s tabulemi upozorňujícími na blížící se pietu. „Stálo na nich: Zastavte se, teď bude minuta ticha. Krok za krokem se to začalo šířit po celé Ukrajině,“ popisuje.

Dnes už je minuta ticha součástí každodenní reality většiny ukrajinských měst. Každý den v devět hodin ráno se z reproduktorů ozve výzva k uctění padlých. Tuto pietu jsme zažili v následujících dvou dnech v centru Kyjeva. Hlavní kyjevské náměstí Majdan zcela zamrzne a promění se do ticha.  Lidé se zastaví na chodnících, řidiči vystoupí z aut, zastaví se městská doprava. Na šedesát vteřin se země ponoří do ticha.

Když procházíme Lvovem nebo Kyjevem, na první pohled by se mohlo zdát, že je válka daleko. Ale v centru historického Lvova vidíme sochy a fontány zabalené do speciálních obalů a lešení, aby byly ochráněny před následky útoku rakety nebo dronu. Vitráže v kostelích jsou také zakryty. Některé budovy hotelů v centru Kyjeva mají vysklená nebo popraskaná okna v důsledku nedávného masivního útoku.

Přestože se místní snaží žít pokud možno normálně, válka je ve vzduchu cítit neustále. Je několik dní po ukrajinském útoku na cíle v Petrohradu a očekává se masivní odvetný útok, který může mířit právě na Lvov a Kyjev.

Co byste dělali, pokud by byl poplach a my museli běžet schovat se do krytu? ptám se servírky Marty v restauraci v centru Lvova. „Prostě normálně pracujeme. Když je hrozba vážná, samozřejmě běžíme do krytu. Ale zvykli jsme si, je to prostě válka a je to náš osud. Když je poplach v noci, zůstanu prostě v posteli. Mám strach, ale říkám si, že pokud bych měla zemřít, tak zemřu, to je prostě život,“ popisuje drsnou realitu života ve městě, které přestože je na západě země, opakovaně čelilo ruským útokům.

Sami poslední noc v Kyjevě útěk do krytu zažijeme na vlastní kůži. Vracíme se zrovna pěšky do hotelu, když se v kapse rozezní aplikace Alert a městem rozezní sirény. Všímáme si, že se do krytů rozběhli i místní. Aplikace hlásí podezření na odpálení balistických střel. Naštěstí jsme jen několik desítek metrů od hotelu, který je vybaven krytem, takže jsme v bezpečí za několik málo minut.

Poté co přijdeme do krytu, je poplach po několika minutách odvolán. „Poplach je odvolán. Nechť vás Síla provází,“ hlásí anglicky mobilní aplikace s odkazem na Hvězdné války. Desítky hotelových hostů z krytu odcházejí zpět do svých pokojů. Planý poplach, střely nebyly vypáleny. Pro nás, kteří jsme přivezli na Ukrajinu humanitární pomoc, auta a sanitky, šlo o nepříjemný, ale ojedinělý zážitek. Pro místní jde bohužel o každodenní realitu.

Několik dní po našem návratu čelí Kyjev opět masivnímu útoku. Umírají místní a je zasažen nejvýznamnější ukrajinský náboženský komplex Kyjevskopečerské lávry. Přestože se ukrajinská města snaží žít co nejvíce normálně, válka je všudypřítomná a nebezpečí nepolevuje.