Článek
Ti, kteří odešli, popisují život v Oleškách slovem peklo. Vyprávějí o hladu a chladu, o zaminovaných ulicích, zmizelých lidech a mučení, píše web deníku Bild.
Olja je profesí učitelka ukrajinštiny a literatury. Se svým manželem Andrijem a dětmi ve městě vydržela až do dojednaného příměří. Zpočátku rodina stále věřila, že okupace nevydrží. Ale postupem času se situace stále zhoršovala. „Od března to bylo nesnesitelné,“ říká Olja. „Silnice byly zaminované, neměli jsme ani vodu, ani plyn.“ U nemocnice byl malý trh, kde lidé z okolních vesnic prodávali potraviny. Olja tvrdí, že Rusové trh zakázali. Když se lidé ptali proč, říká, že odpověď zněla: Měli byste hladovět.
Obchody byly vypleněny, potraviny zmizely. „V dubnu a květnu vypadali lidé, zejména staří, jako duchové,“ popisuje.
Když si její dcera zlomila nohu, nemohli se dostat do nemocnice. Byli tam ruští vojáci. Lékař proto dívku doma vyšetřil a doporučil, aby byla převezena do Chersonu. Olja se té jízdy bála. Ulice byly zaminovány. Dnes o svých dětech říká: „Už se nechovají jako děti. Ztratili své dětství.“
Pak vypráví o starém muži, který už nemohl snést hlad, chlad a situaci a zhroutil se. Olja říká: „Když si na to všechno dnes vzpomenu, chce se mi plakat. Ale už nemám žádné slzy.“
Mučili ho elektřinou
Ještě brutálnější jsou popisy Volodymyra Kostjana. Tvrdí, že byl zatčen 15. listopadu 2022, když nosil jídlo jiným lidem. Ruská strana ho obvinila, že předával souřadnice ruské vojenské techniky ukrajinské armádě a pomáhal lidem prchat z okupovaných území. Nebyly na to žádné důkazy. Přesto strávil asi rok v zajetí. To, co o této době vypráví, je šokující.
Byl mučen elektřinou. Jeho trýznitelé používali k tomuto účelu sovětský polní telefon TA-57. „Připevnili mi dráty na genitálie a posmívali se mi: ‚Teď je spojení tak dobré, že můžeme zavolat Putinovi.‘“ Kostjan říká, že ví o přibližně devíti mučírnách v oblastech Olešek a Hola Prystaň.
Také informuje o zmizelých proukrajinských obyvatelích. Tvrdí, že lidé byli zabíjeni a jejich těla házena do sklepů.
Mrtvé házeli do sklepů
Architekt Roman, který nechce, aby se jeho příjmení zveřejnilo, také vypráví o mrtvolách na ulicích. Když se dozvěděl o evakuaci, jel za rodiči. Ale báli se a zpočátku nechtěli jít s ním. „Ulice jsou plné mrtvol. Dokud se nebude střílet, pohřbím alespoň některé z nich,“ měl mu říci jeho otec. Pro samotného Romana se situace stávala stále nebezpečnější. Několikrát těsně unikl ruským vojákům. „Věděl jsem, že mě mohou kdykoliv chytit,“ dodal.
Evakuace se stala další zkouškou vytrvalosti pro obyvatele. Roman hovoří o 16 hodinách jízdy autobusem bez možnosti použít toaletu. Evakuovaní byli poté převezeni do Rostova ruským vojenským transportním letounem Il-76. Odtud pokračovali do Gomelu v Bělorusku a nakonec přes hranici zpět na území pod kontrolou Ukrajiny.
Ale ne všichni se dostali ven. Podle Romana je ve městě Olešky stále kolem 1700 lidí. Před válkou mělo město přibližně 24 000 obyvatel. Mezi těmi, kteří zůstali, jsou starší, nemocní lidé a lidé s omezenou pohyblivostí. Někteří by se k evakuačním autobusům kvůli zaminovaným silnicím ani nemohli dostat.
Pro evakuované peklo skončilo, pro ty, které museli opustit, peklo pokračuje.
