ANALÝZA: Kosmické měřítko pokroku a zaostávání Ruska

Zemí, kterým se to povedlo, přitom může brzo být už pět, protože Japonsko je připraveno vyslat sondu SLIM. Její start byl odložen jen kvůli špatnému počasí, ale u výzkumu vesmíru není dobré předjímat výsledek.

Rusko však navázat na sovětský lunární program nedokázalo. Sovětský svaz patřil k průkopníkům průzkumu Měsíce. Jako první dopadla na jeho povrch už v roce 1959 Luna 2 a první měkké přistání na Měsíci se povedlo v roce 1966 Luně 9. Moskva sice závod o Měsíc prohrála, americká posádka Apolla 11 tam přistála v roce 1969, ale Sověti tam zase dokázali poslat robotické lunochody a další sondy, jež zpět na Zemi dovézly měsíční horninu. Poslední byla v roce 1976 Luna 24. Pak začal sovětský kosmický program kvůli ekonomickým potížím ztrácet dech.

Nynější neúspěch se mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov snaží zlehčovat. Řekl, že to „není nic strašného“. „Není to důvod k zoufalství ani k tomu, abychom si rvali vlasy. Je to jen další důvod, abychom analyzovali příčiny (selhání) a napříště je eliminovali,“ řekl Peskov v telefonickém rozhovoru s novináři podle agentury Reuters citovanou ČTK.

Selhání skutečně provázejí dobývaní kosmu po celou dobu, ovšem úspěchy také. A zrovna těmi se Rusko v posledních 15 letech chlubit nemůže. Ambiciózní mise Fobos-Grunt, jejímž cílem byl let k měsíci Mars, selhal. Nezažehly se motory, které měly sondu nasměrovat k Marsu. Opakování letu se nekonalo.

Rusko se výzkumu vesmíru nejen neposouvá na vyšší úroveň, ale ztrácí i ty schopnosti, které mělo ještě jako SSSR. K vyslání sondy na Měsíc stačí technologie sedmdesátých let a Luna 25 měla vlastně jen opakovat starší mise, pouze v jiné oblasti Měsíce.

Ale i nejúspěšnější kosmické rakety Sojuz mají kořeny v šedesátých letech. I když mají digitální řízení, dál používají modernizované verze původních motorů RD-107/108. Ze šedesátých let jsou i těžké rakety Proton. Raketa Angara vyvíjená od devadesátých let zatím moc úspěchů s výjimkou tří testovacích letů nesebírala. I u družice Kosmos 2560 se spekuluje, jestli za to, že se neudržela na oběžné dráze, nemohlo částečné selhání rakety.

Po vyřazení amerických raketoplánů se zdálo, že USA ze hry o dobývání kosmu vypadly, protože neměly žádný vhodný nosič pro dopravu nákladů a kosmonautů na Mezinárodní kosmickou stanici (ISS) a musely využívat ruské Sojuzy. Jenomže ve Spojených státech mezitím už nové rakety nejenže vyvinuli, ale také je využívají. USA nyní soupeří v druhém závodu o Měsíc s Čínou, která plánuje jak přistání svých tchajkonautů, tak i vybudování lunární stanice. Rusko jen přicmrndává.

ISS se sice předloni rozšířila o ruský modul Nauka, jeho základ byl však také vyroben už v devadesátých letech.

Ruské technologické zaostávání ukazuje i válka na Ukrajině. A nejde jen o záběry pilotů bitevníků Suchoj Su-25, kteří měli v kabině namontovanou běžnou autonavigaci, aby věděli, kam letět, nebo o velitelích, kteří využívali nešifrované komunikace přes telefony, takže se stali obětí ukrajinské palby, protože jejich vlastní komunikační prostředky nefungovaly nebo měly malý dosah.

Rusko se sice umí chlubit skvělými zbraněmi a vyvolávat jimi strach, ale vidět na frontě nejsou. Tanky T-14 Armata sice byly letos vyslány na Ukrajinu, ale žádné zprávy o jejich nasazení nejsou. Do přímých bojů se zapojit neměly. A boje ukázaly, že stávající ruské tanky se dají snadno ničit pokročilými protitankovými střelami, na něž stávající ochranné prostředky nestačí a konstrukce s náboji pod věží vede často ke smrti posádky.

Údajně průlomové hypersonické rakety Kinžal se daří sestřelovat pomocí amerického systému Patriot, protože jejich manévrovací schopnosti jsou omezené, jde jen o upravenou balistickou raketu Iskander vypouštěnou ze vzduchu. Pohybuje se sice hypersonickou rychlostí, ale nemá manévrovací schopnosti hypersonického vztlakového tělesa.

O ruských letounech páté generace Suchoj Su-57 také není slyšet, podle britské rozvědky je sice Rusko nasazuje, ale jen k vypalování raket nad svým územím. Spojené státy přitom mají ve výzbroji dva modely letounů páté generace. Strojů F-22A Raptor dostalo americké letectvo skoro 200, letadel F-35, které mají i spojenci USA, už bylo vyrobeno přes 900. I čínských J-20 je asi 200. Ruských Su-57 bylo vyrobeno jen několik desítek, do roku 2027 jich má být dodáno 76 a teprve stroje vyrobené v roce 2025 budou pohánět nové motory, pro které byly konstruovány.

Válka na Ukrajině ukazuje, že se Rusku s letouny 4,5. generace nepodařilo ovládnout vzdušný prostor nad napadenou zemí. Ruské frontové bombardéry Su-34 si sice vysloužily nad Sýrií přezdívku Hell Duck, když s úspěchem ničily jak pozice radikálů z Islámského státu, tak odpůrců režimu prezidenta Bašára Asada, tam se však nemusely potýkat s žádnou protivzdušnou obranou (PVO). Nad Ukrajinou jejich sláva pohasla, ztraceno jich bylo 20, protože tamní vzdušný prostor je doslova přeplněn prostředky PVO, které Rusko nedokázalo vyřadit z provozu. Systémy PVO dalekého dosahu nutí ruské piloty létat nízko, kde je mohou zase zasahovat ruční protiletadlové rakety. Rusko nemá stroje pro elektronický boj, které by bombardéry ochránily.

Ztratilo však i čtyři elektronikou nabité nejmodernější Suchoje Su-35, což značně znepokojilo Číňany, kteří si je předtím pořídili.

Neúspěšná sonda k Měsíci i zaseknutá válka ukázaly, jak moc Rusko technologicky zaostává a že nepředstavuje takovou hrozbu jako kdysi Sovětský svaz. A to navzdory silným slovům prezidenta Vladimira Putina. O jeho zbraně klesá zájem, nabízená letadla mají stále kořeny v sedmdesátých letech, takže od jejich dalších nákupů ustoupily Indonésie i Egypt. Indie sice dál zvažuje nákop Suchoj Su-30, ale jen protože jsou levnější než francouzské rafaly a už je má ve výzbroji.

Zatímco Sovětský svaz svými úspěchy v kosmu přitahoval pozornost zemí třetího světa a snažil se rychle reagovat na nové západní zbraně, Rusko zaostává a pomalu se stává jen surovinovou základnou.