Oficiální výroční ražba Tomáš Garrigue Masaryk 175 let

K Masarykovi se přidali Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, později označovaní za „otce zakladatele“ Československa. Beneš se jako schopný diplomat soustředil na vyjednávání s dohodovými mocnostmi a řešení nedůvěry některých zemí k nově vznikajícímu státu. Milan Rastislav Štefánik, slovenský astronom a generál francouzské armády, byl klíčovým spojovníkem s Francií a velkým organizátorem československých legií v zahraničí.

Jedním z nejdůležitějších dokumentů, které tito tři předložili světu, byla Washingtonská deklarace z 18. října 1918. Nastínila nárok Čechů a Slováků na nezávislost na habsburské monarchii a přitáhla pozornost Spojených států i evropských mocností k československé otázce.

Rozhodující den nastal 28. října 1918, kdy v Praze zástupci Národního výboru československého vyhlásili samostatný stát. O dva dny později se k nové republice připojila i Slovenská národní rada v Martině. Tím vznikl mnohonárodnostní stát, který se skládal z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a později i Podkarpatské Rusi. T. G. Masaryk byl 14. listopadu 1918 jmenován prozatímním prezidentem a při svém návratu z exilu byl vítán s obrovským nadšením. Země potřebovala novou ústavu, hranice a funkční vládu. První československou vládu vedl Karel Kramář, zatímco Alois Rašín, další osobnost, zaujal post ministra financí a připravil zásadní hospodářské reformy.

Základem nové parlamentní demokracie byla Prozatímní ústava (listopad 1918), kterou poté nahradila řádná Ústava (Ústavní listina) z 29. února 1920. Ustavil se tak parlamentní systém, kde měl prezident autoritu, avšak ústava mu stanovila omezené pravomoci. Národní shromáždění, jež sestávalo z volené Poslanecké sněmovny a Senátu, zaručovalo princip dělby moci. Soužití pestré směsice národů (Němci, Maďaři, Poláci, Ukrajinci) vedlo k řadě jednání o politických a kulturních právech. Přesto se v meziválečném období podařilo udržet demokratické principy i v době, kdy většina okolních států byla ohrožena totalitními ideologiemi.

Jedním z nejvýznamnějších kroků nového státu byla měnová reforma pod vedením Aloise Rašína. Kolkování původních rakousko-uherských bankovek umožnilo zavedení československé koruny v roce 1919 a vedlo k finanční stabilitě země. Významnou roli hrálo i to, že české země zdědily rozsáhlou průmyslovou infrastrukturu; vedle strojírenství se dařilo sklářství a textilnímu či automobilovému průmyslu.

Československo tvořil průmyslově vyspělý region Čech, Moravy a Slezska, zatímco Slovensko a Podkarpatská Rus byly převážně zemědělské. Vláda podporovala elektrifikaci, budování železniční sítě a vznik nových továren. Dvacátá léta se nesla v duchu ekonomického růstu i rozšiřování exportních trhů.

Koncem 20. let zasáhla republiku světová hospodářská krize, což zvýšilo nezaměstnanost. Přesto si Československo vedlo lépe než některé sousední státy, a to díky průmyslové diverzifikaci a opatrné fiskální politice.

Československá pošta se stala klíčovým prvkem komunikační infrastruktury. Vznikla z bývalé císařské a královské pošty a rychle sjednocovala poštovní služby na celém území státu. Vydávání československých známek a nastavení jednotných poštovních sazeb mělo i symbolický význam: podtrhovalo svébytnost nové republiky a přispívalo k vytváření společné identity.

Vedle hospodářských a institucionálních reforem se první republika vyznačovala rozvojem kultury, školství a vědy. Praha se stala jedním z hlavních center evropské intelektuální scény. Spisovatelé jako Karel Čapek, Jaroslav Hašek a Vladislav Vančura svými díly obohacovali českou literaturu a výrazně formovali její vývoj. Výtvarníci a architekti prosazovali moderní umělecké směry, včetně kubismu, funkcionalismu a surrealismu. V roce 1919 vznikla Masarykova univerzita v Brně, dokládající důraz na vzdělání a vědu.

Masarykův důraz na pravdu a humanismus ovlivnil i společenské klima. Ženy získaly volební právo, utužovalo se sociální zabezpečení. Přesto se stát nevyhnul ekonomickým potížím a národnostním sporům, zejména v pohraničí.

Masaryk byl prezidentem až do roku 1935, kdy abdikoval ze zdravotních důvodů. Jeho nástupcem se stal Edvard Beneš, který čelil růstu nacistické moci v Německu. Sudetští Němci se cítili přehlíženi, což Hitlerova propaganda využívala k oslabení republiky. Mnichovská dohoda (1938) znamenala ztrátu pohraničí a faktický rozpad státu. Tím se „zlatá éra“ ocitla u svého dramatického konce.

První Československá republika se dodnes těší uznání jako období, v němž se silné demokratické instituce, hospodářský vzestup a kulturní rozkvět spojily ve funkční celek, přestože čelily mnoha vnitřním i vnějším výzvám. Odkaz tohoto období a jeho zakladatelů je stále živý a inspiruje i současné generace k ochraně hodnot svobody a demokracie.