Vražda majitele drogerie ze Žižkova. Přehledný souhrn, fotografie z nálezu těla i vzpomínky z rodinného alba

Tento článek vychází z podcastové minisérie Zloději životů: Na dně. Neobsahuje všechny citace, některé části byly zeditovány a zkráceny. Kompletní znění je k dispozici v přehrávačích na konci tohoto článku.

Měl to být den jako každý jiný, Novák první květnový den roku 2000 tráví na procházce u Hostivařské přehrady. Už tehdy byl poněkud nervózní. Ví, že se blíží obchod, který mu nedávno nabídl jeho šestadvacetiletý synovec Jiří Hříbal. Výhodná směna valut, na první pohled snadný zisk. Novák s takovými obchody nemá zkušenosti, nepatří mezi bývalé veksláky, nikdy nebyl trestán, má manželku a dvě dcery, dá se říct, že žije spořádaným životem.

Proč se tedy vrhl do tak rizikového obchodu? Hříbalovi věřil, po smrti své nemocné sestry se Novák o synovce zajímal. Nedá se říct, že by ho vychovával, spíš ho tahal z průšvihů, před kterými přivíral oči. Nedal na něj dopustit. Jenomže Hříbal nebyl žádný svatoušek. Kdysi sice patřil k nadějným fotbalistům žižkovské Viktorky, kariéru sportovce však brzy vystřídala kriminální cesta. Pojistné podvody, k tomu navíc distribuce drog. S odstupem času se dá těžko usuzovat, zda Novák o takových činnostech věděl, nebo měl o Hříbalovi zkreslené informace.

Na první květnový den roku 2000 vzpomíná i jedna z Novákových dcer, Zuzana Kosová. Tehdy jí bylo 18 let. Její jméno zazní v příběhu ještě mnohokrát. „Ten den si pamatuju, vracela jsem se se ségrou z odpoledního představení v kině, byl svátek, takže jsme měly volno. Když jsme přišly domů, tak nám máma říkala, že už k tomu obchodu asi došlo, že viděla, jak si Hříbal odnáší tašku s penězi. Pak se vrátil táta domů. Moc jsme se se ségrou neptaly, začaly jsme vařit. Táta se pak najednou zarazil, jako by si něco uvědomil. Najednou se zase začal oblékat a narychlo odešel z domu s tím, že si ještě musí něco zařídit. To bylo naposled, kdy jsme ho viděly,“ vzpomíná Kosová.

Následuje ještě krátký telefonát, kdy své dceři Novák narychlo vysvětluje, že musí na otočku do Liberce, a kdyby se někdo ptal, tak má přesně tohle odpovědět. Ještě toho dne u dveří bytu Novákových zvoní Hříbal. „Kde je táta?“ ptá se Zuzany. Ta odpovídá připravenou historku o cestě do Liberce. Hříbal jen pokývá hlavou a od bytu odchází.

Co přesně se v ten den stalo, není dodnes jasné. Jestli Novák odjel do Liberce, nebo to byla jen krycí historka, už s odstupem 23 let není možné zjistit. Pro manželku a dvě dcery však od této chvíle začíná peklo.

Když Novák domů nedorazil ani následujícího dne, zkouší se mu rodina dovolat. Jeho telefon je ale nedostupný, stejně jako Hříbalův telefon. Po několika dnech tak manželku Luboše Nováka napadne, že by se mohla ozvat rodinnému známému, který kdysi pracoval u policie.

Mohl by jim snad poradit, co v takové situaci dělat. Jenže místo toho, aby vnesl do rodiny klid, má jeho návštěva přesně opačný efekt. Třem ženám radí, aby vše okamžitě nahlásily na policii a raději se z domu na nějaký čas odstěhovaly k prarodičům. Má totiž obavy, že pokud Nováka někdo někde násilím drží, mohl by ublížit i dalším členům rodiny. Případ tak poprvé dostává do rukou obvodní kriminálka.

Začíná kolečko výslechů a sbírání informací. Následující týdny se ale nic převratného neděje. Kriminalisté zpočátku pracují s verzí, že Novák mohl s miliony v tašce zmizet a začít někde nový život. Že by ale nechal manželku a dvě dcery bez jediné zprávy doma na Žižkově, nevzal si prakticky žádné věci a zkrátka odešel?

Zapomeňte na scény z krimi seriálů, kdy se každou chvíli objeví nová stopa. Další zhruba tři roky totiž leží případ bez většího úspěchu na obvodní kriminálce. Teprve poté se dostává spis na pražské první oddělení. Přistane na stole kapitánu Janu Štočkovi.

Ten sice zpočátku rovněž pracuje s verzí, že Novák někde může žít, ale začíná se zajímat hlavně o Novákova synovce. Ten má trvalé bydliště na stejné adrese jako Novákovi, ve vedlejším bytě totiž bydlí jeho otec, ve skutečnosti ale Hříbal bydlí s manželkou a tchyní v jejich domě kdesi v Nuslích.

Brzy se ukazuje, že Hříbal má za sebou pojistné podvody, za které mu byl uložen trest odnětí svobody, výkon trestu mu ale nikdo nenařídil. Proč? Kriminalisté zjišťují, že Hříbal údajně trpí vážnou srdeční chorobou. Nikdo mu nechtěl nařídit vazbu ani výkon trestu, Hříbal totiž může prakticky kdykoliv zemřít.

Při nasazeném sledování ale policie zjišťuje, že Hříbal chodí bez větších omezení cvičit do posilovny, kde zvedá jednu činku za druhou. Dva policisté v přestrojení takové aktivity zdokumentují na kameru. Se záběry poté navštěvují státní zástupkyni, kterou přechází zrak.

Netrvá příliš dlouho, aby kriminalisté zjistili, kdo posudek o údajně vážné srdeční chorobě Hříbalovi vystavil. „Jeden papír ho stál 200 tisíc a bylo připraveno, že mu lékař ještě udělá jizvu na hrudní kosti a vystaví mu potvrzení o transplantaci srdce,“ vzpomíná Štoček. V databázi čekatelů na transplantaci srdce ale Hříbalovo jméno není a nikdy nebylo.

Na základě nových informací souhlasí státní zástupkyně s návrhem na vazbu a Hříbal, toho času už pro úřady zdravý jako rybička, putuje za mříže pankrácké vazební věznice. Soud zároveň nařizuje u Hříbala domovní prohlídku.

„Tam jsme teda nic moc nenašli, ale zajímavý bylo, že když se loučili, tak s manželkou se jen krátce objal a s tchyní si nepodal ani ruku. Dělalo to na mě dojem, že jsou v podstatě rády, že se ho zbaví,“ popisuje Štoček.

Během výslechů ale Hříbal zarytě mlčí. Kde vzal miliony korun na nové BMW, vysvětlit neumí, nepřizná vůbec nic. „Zkoušeli jsme to po dobrým, po zlým, zkoušeli jsme střídat různý kolegy, jestli si s ním třeba někdo nesedne. Ale neřekl nám nic. Tehdy už jsme ale mluvili o vraždě, to bylo vidět, že je nervózní,“ říká Štoček.

Během vyšetřování spolupracuje policie i s rodinou Luboše Nováka. Manželka a dcery tak mají snad poprvé pocit, že vyšetřování je na správné cestě. „Trochu jsme si načetli, že případ bude řešit tým, co dělal orlický vraždy, takže jsme měli pocit, že to je přesně to, co potřebujeme, že za tím konečně někdo bude vidět, že se tátovi něco stalo,“ vypráví Kosová.

Kriminalisté mají v té době dva podezřelé. Kromě Hříbala i jeho známého Jana Svatoše. Zavalitý muž ve středních letech, bohatá trestní minulost, provozní restaurace v samotném centru Prahy. V den zmizení Luboše Nováka si s Hříbalem několikrát volal. Svatoš navíc v roce 2000 bydlel nedaleko Novákova bytu. Mohl být právě Svatošův byt místem, kam Novák z bytu odešel? Na takové tvrzení je zatím brzy.

Kriminalisté se o Svatoše pochopitelně zajímají, dokonce zkoušejí zajít do restaurace, kde dělal provozního. „Zkusili jsme tam cvičně zajít na oběd. No, jídlo hrůza, to už vám lehce napoví, co je ta restaurace zač,“ vzpomíná Štoček. Z rozhovorů se zaměstnanci podniku vychází najevo, že Svatoš rozhodně nepatří mezi nejpoctivější podnikatele. Dluží peníze na nájmu, neplatí ani personálu, do práce prakticky nechodí.

Bohužel, v domě, kde Svatoš v roce 2000 bydlel, probíhá kompletní rekonstrukce včetně bytových jednotek. Štoček se spojuje s majitelem domu, který si na Svatoše velmi dobře pamatuje. „Všem nájemníkům jsme před rekonstrukcí sehnali náhradní bydlení, jen tady toho Svatoše jsme vyhodili bez náhrady. On to měl domluvený někde na úřadě, bydlel tam prakticky na černo,“ vypráví Štočkovi. Zároveň bez jakýchkoliv námitek souhlasí s tím, aby si kriminalisté udělali v bývalém Svatošově bytě prohlídku.

V rozkopaném bytě už toho moc nezůstalo. V rozích je stavební suť, na zemi ale pořád zůstaly parkety. „Klidně si je vydloubejte,“ nemá nic proti majitel domu. Kriminalisté totiž moc dobře vědí, že právě pod parkety mohla zatéct krev. Nic takového se ale nepotvrdí. Nic zvláštního se nedaří objevit ani balistikovi, jenž hledá třeba otěr střely.

„Ještě tam byl takovej starej stůl se šuplíkem. Když už jsme odcházeli, tak technik ještě udělal v tom šuplíku test na povýstřelový zplodiny. A povedlo se. Byla to alespoň nějaká stopa,“ říká Štoček. Do té doby toho totiž kriminalisté ke zmizení Nováka příliš neměli. Chybí vražedná zbraň, není místo činu, a hlavně není ani Novákovo tělo.

Nedlouho po prohlídce bývalého Svatošova bytu se odehraje velmi důležitý okamžik. Po několika letech se totiž ozve Novákův telefon. Používá ho pachatel? Nebo Novák někde žije?

„Zjistili jsme, že se ten telefon pravidelně pohybuje na trase Praha–Říčany. Později jsme zjistili, že ho používá žena, která má v těch místech poměrně velký penzion,“ vzpomíná Štoček. Majitelku penzionu si policisté předvolávají. Překvapená žena nemá ponětí, proč musí vysvětlovat, kde vzala tlačítkový telefon, na tu dobu pořád ještě slušný stroj. Když ale zjistí, že telefon by mohl pocházet z vraždy, nestačí se divit. Okamžitě vysvětluje, že telefon dostala od svého bývalého přítele ke čtyřicetinám. A kdo byl tím přítelem? Jan Svatoš.

Ten si od bývalé přítelkyně v minulosti vypůjčil na opravu střechy své usedlosti, peníze ale nikdy nevrátil. Zároveň údajně mluvil o tom, že se za chvíli nebude muset o peníze starat, má prý domluvený obchod, ze kterého by mělo kápnout dva a půl milionu korun.

V tu chvíli už není na co čekat. Svatoš je zadržen zásahovou jednotkou a kriminalisté v usedlosti provádějí domovní prohlídku s nadějí, že by mohli objevit třeba vražednou zbraň. Úspěch ale ani tentokrát nepřichází. U výslechu se Svatoš chová velmi podobně jako Hříbal. Mlčí, zapírá, o ničem neví.

„Jediný, co nám tenkrát řekl, že proklíná den, kdy poznal Hříbala. To ale samozřejmě není důkaz,“ připouští kriminalista. Svatoš nakonec připouští, že telefon koupil v bazaru a vyměnil kryty, s případnou vraždou ale prý nemá nic společného. Nedokáže nicméně vysvětlit, kde měl vzít oněch dva a půl milionu, o kterých mluvil před bývalou přítelkyní.

Mezitím v pankrácké věznici končí půlroční vazba Hříbalovi. Sám si zřejmě myslí, že je ze všeho venku a vesele poběží domů. V tu chvíli asi netuší, že ho čeká doposud jeden z nejčernějších dnů jeho života.

Soudce totiž po zvážení nových důkazů, zejména záznamů z posilovny a potvrzení o padělání lékařských zpráv, vyhovuje kriminalistům s požadavkem, aby byl nařízen výkon trestu za dřívější pojistné podvody. Den nástupu je určen na stejný den, kdy Hříbalovi končí vazba. Do toho mu manželka v dopise oznamuje, že žije s novým přítelem a chce se rozvést.

„My jsme si trochu mysleli, že ho kombinace toho všeho zlomí a začne mluvit. Ale nemluvil. Nepřiznal nic,“ říká Štoček. Dvojice je přesto obviněna z trestného činu vraždy a celá věc směřuje k soudu.

„Oni nám řekli, že mají řetězec nepřímých důkazů. Byl to jeden z mála případů, kdy se soudilo za vraždu a chybělo tělo,“ poukazuje na složitost případu Kosová.

U pražského městského soudu se v dubnu roku 2006 objevuje celá řada svědků. Vypovídá i několik narkomanů, kterým se měl Hříbal během drogových večírků svěřit, že zabili strýce střelou do hlavy a tělo hodili prasatům.

Takovou verzi se Štoček pokusil ověřit v prasečáku nedaleko Hříbalovy chaty na Nymbursku. Majitel objektu však takovou možnost okamžitě zavrhl. Prasata tam mají neustálý přísun krmiva, a i kdyby někdo mezi ně pohodil lidské tělo, nebudou mít o něj zájem. Není tak možné srovnávat takovou verzi s řáděním vraha Roubala, který oběti údajně házel prasatům vyhladovělým.

U soudu vypovídá i Hříbalova manželka, se kterou se rozvádí. Tvrdí, že se jí manžel o vraždě zmínil. Hříbal se snaží napadnout její výpověď s tím, že se mu chce v průběhu rozvodu mstít. Další lidé zase vypovídají, že jim Hříbal tvrdil, že na něj chtějí vraždu hodit.

Soudkyně Veronika Čeplová tak nakonec vynáší rozsudek. Obžalovaní jsou zproštěni viny. Svůj verdikt obhajuje takto: „Žádný přímý důkaz, že Nováka zavraždili, neexistuje. Nelze souhlasit s tvrzením obžaloby, že nepřímé důkazy vytvářejí logický uzavřený řetězec. Nevíme vůbec, co se stalo. Je nelogické, aby se části feťáků Hříbal svěřoval, že strýce zabil, a jiné části feťáků si stěžoval, že na něj chce jeho vraždu někdo hodit. To, že si Hříbal vzal od strýce peníze, však ještě nedokazuje, že byl odhodlán ho zabít, či že to dokonce učinil.“

Rozsudek 30. srpna 2006 potvrzuje i vrchní soud. „Ten argumentoval tím, že vlastně ani není jasné, že je táta mrtvej. To nás zvedlo ze židle. My jsme měli celou dobu pocit, že je tady nějakej případ, všichni tomu věřili a pak vám někdo od stolu, kdo o tom případu nic neví, bude říkat, že ani není jasný, jestli táta někde nežije,“ komentuje rozhořčeně zprošťující rozsudek Kosová.

Kriminalisté přesto s případem nekončí. Hříbalovi se snaží dokázat alespoň zpronevěru Novákových milionů. Že je odnášel z bytu viděli svědci. Musí ale znovu proběhnout kolečko výslechů, jde totiž v podstatě o nový případ.

Hříbal nakonec odchází od městského soudu s osmiletým trestem vězení za zpronevěru. Odvolací soud mu nakonec trest snížil na 6,5 roku. V kombinaci s tříapůlletým trestem za pojistné podvody sice výše trestu prakticky odpovídá spodní hranici trestu za vraždu, tu ale Hříbalovi nikdo neprokázal. Svatoš je zproštěn obžaloby v plném rozsahu.

Případ se zdá být u konce. Tělo Nováka se nenašlo. Pokud je mrtvý, není jasné, kdo jej zavraždil, podezřelí byli zproštěni obžaloby. Hříbal si odpykává trest za zpronevěru, Svatoš je na svobodě. O jeho další činnosti nejsou dostupné informace. Dlouhé roky se zdá, že případ zůstane navždy nevyřešený. V zimě roku 2014 se ale všechno mění, i když nikdo o tom v tu dobu ještě nemá ani ponětí. Na chladný lednový den vzpomíná pátrač jihočeské kriminálky kapitán Petr Tousecký.

„Pro jihočeskou policii tento případ začal v polovině ledna 2014, kdy jsme v řece Otavě u Zvíkovského Podhradí pátrali po jiné pohřešované osobě. Ta měla na Silvestra skočit z mostu do vody. V hloubce 17 metrů ale bylo objeveno tělo zabalené do modré plachty, omotané kovovým řetězem a zatíženo podstavcem dopravní značky,“ vzpomíná Tousecký.

Je na první pohled jasné, že objevené tělo není sebevrah, který měl do vody skočit před několika týdny. Torzo těla je vytaženo a při bližším ohledání je zřejmý vstřel v zádní části lebky.

Při ohledání mrtvoly kriminalisté kromě oblečení zajišťují také vrták, desetikorunu a proužek z padesátikorunové bankovky, který se našel v kapse sportovních kalhot. Začíná složitý proces identifikace ostatků. Tousecký postupně zkouší pátrat v zubních kartách pohřešovaných osob, objevené tělo má totiž udržovaný chrup. Odebrány jsou pochopitelně i vzorky DNA.

Následující rok a půl Tousecký zkouší různými způsoby přijít na totožnost objeveného těla. Nepomáhá ani zveřejnění v médiích. Teprve až po delší době přijde z kriminalistického ústavu nadějná informace. Vzorek DNA se z malé části shoduje s jiným vzorkem v databázi. Tím vzorkem je rodina Luboše Nováka. (Tato část procesu identifikace je v textové formě zkrácena, podrobnější vyprávění kapitána Touseckého je podstatnou částí druhého dílu minisérie Na dně.)

„To bylo po dlouhých letech, já už ani nebydlela v Praze. Volal mi nějaký komisař z Českých Budějovic, že objevili ostatky, který by možná mohly patřit mýmu tátovi, a že by potřeboval zase nabrat vzorky DNA,“ vypráví Kosová.

Na první setkání se Zuzanou Kosovou vzpomíná i Tousecký: „Řekli mi, že od této chvíle se stávám neoficiálním členem jejich rodiny. Ty emoce na jejich straně byly evidentní.“

Pro rodinu Luboše Nováka je objevení těla důležité hned z několika důvodů. Kromě toho, že si po řadě let budou moci tatínka pohřbít, tak opět existuje naděje na potrestání pachatele či pachatelů, kteří Nováka připravili o život.

Definitivní potvrzení, že tělo v modré plachtě je Novák, se má rodina dozvědět v průběhu několika dní. „Když jsem tam asi po deseti dnech volala, tak mi řekli, že je to náš táta, ale že v Praze moc nechtějí, abychom to zatím věděli,“ konstatuje Kosová. Na jednu stranu by mohla rodina teď už s jistotou zavražděného Nováka ovlivňovat kdysi podezřelé z vraždy, na druhou stranu je otázkou, zda na takovou informaci nemá rodina po přibližně 15 letech nárok.

„My jsme si situaci po nálezu těla představovali úplně jinak,“ přiznává Kosová. A zřejmě není sama.

Kapitán Štoček, který případ Novákova zmizení před lety vyšetřoval, odešel v roce 2012 ke krajskému výjezdu. V polovině srpna 2015 mu ale zazvoní telefon. Na druhé straně je jeho známý z jihočeské kriminálky. Štočkovi chce oznámit, že tělo objevené u Otavského mostu je tělem Luboše Nováka.

„To pro mě bylo velký překvapení. Odpověděl jsem mu, že na tom případy jsme dělali roky a neodsoudilo se to, protože jsme nenašli mrtvolu. Na můj vkus teda trvalo dlouho, než to z těch Budějovic přišlo. Dostal to jeden vyšetřovatel, kterej shodou okolností u policie taky končil a dodělával resty. Ten napsal podnět na obnovu trestního řízení a poslal to na státní zastupitelství,“ říká Štoček.

Vyšetřovatel na základě nové skutečnosti, tedy nálezu těla, píše podnět na obnovu trestního řízení a přibližně po dvou týdnech ho posílá na státní zastupitelství. Píše se září roku 2015. Právě v této době začíná kolotoč nejrůznějších událostí, které zřejmě málokdo očekává.

Kosová neváhá a píše dopis státnímu zástupci. Chce, aby věděl, že celé rodině záleží na tom, aby se celý případ konečně vyřešil a že rodina je úřadům plně k dispozici. Zároveň chce Kosová vědět, jaký bude další postup.

Sama předpokládá, že policie rozjede kolotoč nových výslechů. Svatoše, Hříbala, jeho manželky, které se měl bývalý manžel s vraždou svěřit, nebo se třeba někdo bude ptát přímo pozůstalých. Nic takového se ale nestane. Státní zástupce je zřejmě spokojen se skutečností, že se našlo tělo.

Kosová se sice prostřednictvím e-mailů a telefonátů snaží dopídit dalšího postupu, ale žádné odpovědi se nedočká. Do promlčení vraždy zbývá pět let a času na znovuotevření případu je tedy dost. To si alespoň Kosová myslí, než objeví § 279 trestního řádu.

Ten doslova říká, kdy obnova trestního řízení není možná. Jedním z takových případů je situace, kdy uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání.

Jinými slovy, pokud v tomto případě už podezřelí z vraždy (s promlčecí dobou 20 let) stáli před soudem a byli zproštěni viny, lhůta pro obnovu trestního řízení v jejich neprospěch je 10 let. „Když jsem to zjistila, tak jsem se vyděsila. Z pěti let najednou bylo jen několik měsíců, kdy se musí obnova povolit,“ vypráví Kosová. Vzhledem k rychlosti úřadů jde o šibeniční termín.

V případě této lhůty navíc nestačí, aby soud projevil vůli řízení obnovit. Musí se o něm pravomocně rozhodnout - teprve pak bude lhůta zastavena. Píše se začátek roku 2016.

Ačkoliv státnímu zástupci Tomáši Saňovi byl spis předložen 4. září 2015, návrh na obnovu trestního řízení byl Městskému soudu v Praze doručen až 26. ledna 2016. Co trvalo státnímu zástupci téměř pět měsíců? Ačkoliv doktor Jaromír Hořák, odborný asistent katedry trestního práva Právnické fakulty Karlovy univerzity, upozorňuje, že takový návrh není něčím, co by mohl státní zástupce udělat ze dne na den, v návrhu na obnovu trestního řízení toho Saňa příliš nevymyslí.

„Byla to normální žádost, jako když si žádáte o příspěvek na bydlení. My jsme si nějak představovali, že budou už nějaký výslechy nebo něco… No, nebylo nic,“ říká Kosová.

„Dozorový státní zástupce musel věc opětovně nastudovat, kdy od posledního rozhodnutí ve věci uplynulo více než devět let. Zároveň dozorový státní zástupce musel souběžně zpracovávat další věci,“ mimo jiné uvedl pro Novinky mluvčí Městského státního zastupitelství Aleš Cimbala.

Jenže Kosová už nechce nic ponechat náhodě. Případ jejího otce rozhodně nemíní nechat jen tak zapadnout. Volá tedy na soud. Tam je jí sděleno, že o obnově řízení bude jednat soudkyně Čeplová, která případ soudila už v minulosti. Bude o tom prý rozhodovat veřejně a k zasedání v této věci dojde zhruba za dva měsíce, až k tomu soudkyně vytvoří stanovisko.

„Tak jsem si zapsala datum, kdy jsem tam volala, a čekali jsme. Dva měsíce skoro uplynuly a pořád nic. Tak jsem zvedla telefon a zavolala tam znovu,“ popisuje složitosti Kosová.

Ta na konci března v telefonu jen nevěřícně poslouchá, jak jí zaměstnankyně soudu oznamuje, že soudkyně už o věci rozhodla na začátku února v neveřejném jednání: žádost o obnovu trestního řízení se zamítá.

V zákonné lhůtě tří dnů se státní zástupce Saňa neodvolal. Proč? Na to opět odpovídá mluvčí Aleš Cimbala: „Státní zástupce se s rozhodnutím soudu a s odůvodněním jeho závěrů ztotožnil, respektive neshledal možnost úspěšného napadení rozhodnutí soudu o návrhu na povolení obnovy opravným prostředkem. Postup státního zástupce se stal též předmětem interního dohledu ze strany vedení státního zastupitelství.“

Kosové přijde e-mail s rozhodnutím o zamítnutí přes četné urgence až na konci března, téměř dva měsíce po rozhodnutí. „Pro nás to znamenalo v podstatě konec případu,“ suše konstatuje dcera zavražděného Nováka.

„Ten problém spočívá v tom, že ti pozůstalí nejsou aktivně legitimováni, aby mohli sami podat návrh na obnovu trestního řízení v neprospěch obviněného. Spoléhají tady na ochranu státního zástupce. To ty poškozené staví do poměrně slabé pozice,“ vysvětluje Hořák.

Ústavní soud je poslední a jedinou instancí, kam se může rodina zavražděného Luboše Nováka obrátit. Pozůstalým vadí necitlivý přístup státního zástupce i soudkyně. Navíc odůvodnění zamítnutí žádosti považují pozůstalí za mimořádně cynické.

V čem je problém? Soudkyně Veronika Čeplová v odůvodnění zamítnutí žádosti říká následující: „Z nyní opatřených důkazů lze dovozovat, že vraždu spáchal jediný pachatel, a to jediným výstřelem do lebky poškozeného. Místo, kde se tak stalo, ani ostatní okolnosti, ani další důkazy zajištěny nebyly. Již z toho vyplývá, že návrh státního zástupce by byl zřejmě neúspěšný.“

Dále soudkyně argumentuje tím, že řádné veřejné zasedání, kterého se musí účastnit i tehdejší obvinění a jejich advokáti, by se do 30. srpna 2018 kvůli předpokládaným obstrukcím nestihlo.

Ústavní soud bere stížnost jako opodstatněnou a v květnu 2016 se jí urgentně začíná zabývat. Je však důležité říct, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nemůže sám nařídit obnovu trestního řízení.

Zuzany Kosové a její rodiny se přesto zastane. Ve svém obsáhlém třiadvacetistránkovém nálezu dojde 9. srpna 2018 k závěru, že usnesením soudkyně Čeplové došlo k porušení práva na soudní ochranu pozůstalých Luboše Nováka dle Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesení městského soudu ruší.

Jak státní zastupitelství, tak městský soud porušil práva pozůstalých, když jim svým neveřejným jednáním odepřel právo na účast v řízení o povolení obnovy trestního řízení, konstatuje Ústavní soud.

Jinými slovy, pokud by Kosová opakovaně neurgovala úřady, nikdy by se nedozvěděla, že žádost o obnovu trestního řízení byla zamítnuta.

Argument soudkyně, že by se řízení nestihlo, považuje Ústavní soud pouze za názor založený „na řetězení neověřitelných domněnek městského soudu ohledně předpokládaného obstrukčního postupu obžalovaných“.

Že by situace v praxi byla skutečně složitá, připouští i doktor Hořák. „Zejména, pokud jde o rozhodnutí o otevření toho případu, nemluvě potom o rozhodnutí v tom řízení obnoveném, které by probíhalo od počátku před nalézacím soudem. Z praktického hlediska je možné se nad tím zamýšlet, ale z formálního hlediska si myslím, že asi takto argumentovat nelze, což je i názor Ústavního soudu.“

Největším problémem se jeví fakt, že účast pozůstalých v trestním procesu je velice omezená. Záleží tak na libovůli státního zástupce, případně soudce. Ústavní soud podotýká, že tato účast v podobě vysvětlení vyplývá ze samotné Listiny základních práv a svobod i z předpisů Evropské unie. Ústavní soud dodává, že není nutné, aby informace o vysvětlení dalšího postupu byly poskytovány formalizovaným způsobem.

„Paní soudkyně Čeplová nerespektovala ten nález Ústavního soudu. Měla udělat znovu veřejné zasedání, to neudělala a poslala nám dopis, že je to je to promlčený a že s tím už nic dělat nemůžeme. Pak státní zastupitelství vůči tomu podalo odvolání, ale protože ta lhůta už uplynula, tak bylo jasný, že to nemá šanci na úspěch. Ona přece nemůže předjímat kroky, který budou následovat. Chápu, že když dělá soudkyni už nějakou dobu, tak ze svý praxe ví, jak to funguje a že to bude složitý. Ale to přece neznamená, že to kvůli tomu neudělám, když tady mám zavražděnýho člověka. My to rovnou vzdáme?“ ptá se Kosová.

Autoři podcastu Zloději životů soudkyni Čeplovou oslovili s žádostí o vysvětlení jejího postoje. „Paní doktorka Čeplová z osobního hlediska vyjádřila lítost nad situací pozůstalých. I přes nález Ústavního soudu nadále trvá na tom, že o zamítnutí žádosti o obnově trestního řízení rozhodla v dané situaci jediným možným způsobem. V návrhu státního zástupce totiž byl jediným novým důkazem nález těla Luboše Nováka s prostřelenou lebkou. Paní soudkyně se odvolává na rozsudek městského soudu z roku 2006. Součástí tehdejšího zprošťujícího rozsudku byl totiž předpoklad, že Luboš Novák nežije. Objevení těla tedy bylo potvrzením této domněnky a nebylo by podle soudkyně dostatečným důkazem k dokázání vraždy jedinému pachateli. Jinými slovy, podle úvah soudkyně by nebylo možné na základě dosavadních důkazů určit, kdo a kde střílel,“ tlumočí závěr ze schůzky se soudkyní autor podcastu Jakub Štěpánek.

Ústavní soud však považuje hypotetické úvahy soudkyně za nepřijatelné. Takové může soud provést pouze ve veřejném zasedání.

V takových úvahách je také opomíjen fakt, že kriminalisté by mohli další důkazy předkládat i v průběhu trestního řízení. Otázkou tedy navždy zůstane, zda samotné objevení těla s prostřelenou lebkou, zabalené v modré plachtě a zatížené podstavcem dopravní značky, nebylo dostatečným podnětem pro zahájení trestního řízení.

Ačkoliv se Ústavní soud stěžovatelek zastal, s rozhodnutím městského soudu nemohl dělat nic jiného než jej zrušit. O samotném rozhodnutí o obnově trestního řízení totiž nemůže rozhodovat. Tento nález z 9. srpna 2018 byl na městský soud podle soudkyně Čeplové doručen 30. srpna 2018, tedy v den, kdy končila lhůta pro podání návrhu na obnovu trestního řízení.

Soudkyně 19. září 2018 vydala rozhodnutí, že obnovu již nelze provést z důvodu vypršení zákonné lhůty. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, Vrchní soud v Praze však v neveřejném jednání 15. listopadu 2016 stížnost zamítl a uznal, že lhůta pro podání obnovy trestního řízení již vypršela. Jinými slovy: případ je navždy promlčen.

Svatoše a Hříbala už nikdo za vraždu Luboše Nováka stíhat nemůže. Zuzana Kosová se nikdy nedozví, kdo opravdu jejich otce zavraždil, i když ona sama si je pachateli jistá. Je však třeba ctít presumpci neviny. Od státu by ráda alespoň omluvu.

Jak sama zdůrazňuje, nejde jen o symbolické uzavření případu. Za posledních 23 let totiž musela řešit celou řadu problémů. Její otec měl velkou část peněz půjčených. Po zmizení byl však prohlášen za mrtvého až v roce 2004. Do té doby se věřitelé hlásili o svoje peníze.

Že se po Novákovi slehla zem? To nikoho nezajímalo. Novák byl úřady považován za živého, nebylo možné za něj přebírat poštu, řešit závazky ani nic podobného. Pozůstalí tak přišli prakticky o všechno. Exekuce, návštěvy podivných lidí, zoufalost.

Novák byl za mrtvého prohlášen čtyři roky po zmizení, a to zpětně k 1. květnu 2000. Ani poté se ale rodina Luboše Nováka nedočkala prakticky ničeho. Exekuce, které tedy byly vedeny na mrtvého člověka, nikdy nikdo nezrušil. Novákovi nedostali zpět ani korunu.

„Normálního člověka to změní strašně, chod rodiny je rozvrácenej. Ze dne na den máte život jako v detektivním románu. Máma a ségra jsou na antidepresivech. Je to prodlužovaný trauma. Celej můj dospělej život žiju kauzou zavražděnýho tatínka. Je to stigma, ale zároveň je to moje poslání. Za to, jakej táta byl rovnej, jakej s náma vedl život, za to mu to dlužím. Proto jsem to nevzdala. Nakonec zjistíte, že vám stejně nikdo nepomůže. Zastal se nás i Nejvyšší soud, ale z praktickýho hlediska to pro nás neznamená stejně vůbec nic. Tak proč tyto instituce máme, když vám vůbec nepomůžou?“ končí vyprávění Kosová.

Některá jména v příběhu byla redakcí změněna. Informace v příběhu vychází výhradně ze vzpomínek a názorů jednotlivých aktérů a veřejně dostupných rozhodnutí soudů. Pokud nám chcete ke Zlodějům životů napsat připomínku, komentář, výtku nebo pochvalu, dejte nám vědět na e-mail jakub.stepanek@novinky.cz.

První dvě série a všech 12 dílů podcastu Zloději životů najdete zde.