Článek
Tuček, který režíroval už předchozí sérii Provedu! Přijímač, vysvětlil, proč se vrátil k tématu působení v armádě: „Když jsme před deseti lety s producentem Pepe Rafajem točili o lidech, kteří se hlásí do profesionální armády, byla situace v Evropě úplně jiná. To, co se mezitím stalo, je jedním z důvodů, proč jsme si řekli, že by mělo smysl začít pracovat na seriálu, kde by se to posunulo do mezinárodního měřítka.“
Nebyl to však jediný důvod, dodal: „Druhý impuls přineslo před třemi lety natáčení dokumentárního filmu Válečný zpravodaj s Martinem Dorazínem. Projeli jsme Donbas, byli jsme na místech, která už dnes neexistují, a viděli válku napřímo. Když jsme se vraceli z Ukrajiny před třemi lety, doufal jsem, že touhle dobou už žádná válka nikdy nebude. Opak je pravdou, je to čím dál horší. Bohužel musím říct, že seriál je v tuhle chvíli aktuálnější, než byl loni na začátku natáčení.“
Režisér si byl vědom toho, že zaujmout diváka je těžké: „Tady se pořád pereme s resentimenty danými čtyřiceti lety komunismu, s nějakým obrazem armády. Už je na čase se vzdát úplně těchto stereotypních vzorců myšlení, že je to nalejvárna. Dneska to je čistě profesionální útvar.“
Není to však jediný problém: „Už při natáčení Válečného zpravodaje jsme si uvědomovali, že se pereme s určitou únavou zdejšího publika, které je neustále vystavováno informacím o pořád trvající válce někde za hranicemi, takže začíná být apatické.“
Režisér proto hledal cestu, jak k divákovi proniknout: „Bylo nutné najít formu, jak o tom nepřestat informovat, ale nedělat to stereotypně. Hledat cestu, jak nabídnout tomu českému divákovi informaci, že zlo nepřestalo, naopak trvá.“
Jádrem jsou příběhy pěti vojáků a jejich rodin
Spolu se zesnulým producentem Pepe Rafajem, který přinesl námět, na to šel přes příběhy pěti lidí, kteří se účastnili mise v Litvě, kde chemická rota tvořila 6. úkolové uskupení Armády České republiky, které je součástí 18. rotace mnohonárodního bojového uskupení v Litvě.
„Ambicí není jenom vyprávět příběh malé české chemické jednotky v Pobaltí a vybraných hrdinů, ale přinést kroniku doby, toho, co se současně stalo u nás doma v České republice, v Pobaltí, v Evropě a ve světě.“ Tomu napomohlo široké využití materiálů světových agentur, které dodávají kontext nasazení.
Jedním z vybraných vojáků je i nadporučík Jan Ramírez, který k misi uvedl: „Náš operační úkol byl posílit východní křídlo, což se nám podařilo.“
Mise je psychicky náročná
Zdůraznil, jak se mise, byť mírová, liší od působení na základně v Liberci: „Člověk je v podstatě v práci 24 hodin sedm dní v týdnu. I když neprobíhá intenzivní fáze výcviku, tam má člověk vzadu v hlavě, že se na základně nebo i jinde může cokoli kdykoli stát, a nemusí to být jenom vyloženě životy ohrožující situace.“
To je podle něj vyčerpávající: „Velká je po těch pěti šesti měsících psychická únava. V podstatě jste každý den na základně se stejnými lidmi, což logicky vede k tomu, že se dostaví ponorka.“
A to jsou vojáci v mnohem lepší situaci než třeba příslušníci československé armády dozírající v půlce padesátých let na příměří po válce v Koreji, kdy dopis šel tři týdny. „Komunikace s rodinou probíhala v podstatě na denní bázi, už na to máme technologické prostředky.“
Litva je navíc blízko a vojáci mají i dva týdny dovolené. „Když to situace dovoluje, velitel vás může na pár dní uvolnit. Spousta vojáků, včetně mě, využila tyhle možnosti. Zajeli jsme se na pár dnů podívat domů na naše manželky a děti. Člověku se uleví, ale odjet po pěti šesti dnech zpátky do Litvy na misi je psychicky náročné nejenom pro vojáky, ale i pro jeho blízké,“ řekl Ramírez.
I jejich osud dokument sleduje, příběhy rodin točila Linda Kalistová.
Stín smrti
Jedním z nejtěžších okamžiků bylo, když zahynul belgický voják. „Bylo nám mizerně. Cítil jsem, že odešel jeden z nás, i když to nebyl příslušník jednotky, ani Čech, byl to koaliční partner, ale musíme být jedna parta nejenom jako formálně, ale i na lidské úrovni. Člověk si taky uvědomí, že pořád pracujete s municí, výbušninami, které mohou brát život, a že by k nim člověk měl chovat s nějakým respektem.“
Událost si pamatuje i režisér, byť v té době nebyl na základně, ale vracel se na ni: „Když jsme večer přijeli, hned jsme cítili, že se něco stalo, atmosféra je úplně jiná.“
Ramírez je prvním česko-mexickým vojákem v armádě: „Můj tatínek je Mexičan. Mám i mexický pas a mojí mateřštinou je španělština, česky jsem se naučil až později, ale narodil jsem se tady ve Frýdlantu, tady jsem taky vyrostl.“ Sloužit v České armádě mu připadá přirozené, i když říká: „Mám dvě vlasti.“
Nepravidelný podcast, který nabízí nejrůznější pohledy na válečný konflikt na Ukrajině a další současné konflikty. Debaty redaktorů zahraniční sekce Novinky.cz a vybraných expertů naladíte také na Spotify, Apple Podcasts nebo platformě Podcasty.cz.
Poslechněte si také naše další podcasty: