Hamás je ochoten obětovat životy Palestinců, řekl český diplomat

Jaký bude mít útok Hamásu dopad na uspořádání vztahů Izraele a Palestiny?

Hlavní, jednoznačný a konkrétní dopad bude ten, že jakékoli uspořádání vztahů mezi Izraelem a Palestinci proběhne bez Hamásu. To je zcela jasné jak Izraelcům, ale čím dál jasnější i světovému společenství. Francouzský prezident Emmanuel Macron při návštěvě Izraele navrhl zařadit Hamás po bok Islámského státu.

Je podstatné připomínat, že Hamás v roce 2007 ovládl Pásmo Gazy násilím. Hamás při tom mimo jiné shromáždil příslušníky a zaměstnance Palestinské národní správy na střechách výškových budov, ze kterých je poshazoval. Takže modus operandi dokonce vůči vlastním lidem, který je dnes srovnáván s praktikami Islámského státu, byl přítomen už v roce 2007.

Izrael taky otevřené říká, že chce Hamás zničit.

Ano, kromě toho, co napáchala teroristická komanda v kibucech sousedících s Pásmem Gazy, se trošičku pozapomnělo, že Hamás taky zahájil masivní ostřelování Izraele, které neustále pokračuje. Efektivní způsob, jak eliminovat tuto hrozbu, je jediný - není to využití obranného systému Iron Dome, které se nabízí, ale především zabránit tomu, aby k odpalování raket vůbec docházelo. Proto Izrael útočí na skladiště zbraní, na odpaliště Hamásu. A právě proto, že Hamás využívá vlastní obyvatelstvo jako rukojmí, jako lidské štíty, tak dochází i ke ztrátám na životech i mezi palestinskými civilisty.

Co mi přijde, že trošičku zaniká ve veřejném prostoru, je že jeden z vůdců Ismaíl Haníja, když z bezpečí Kataru poskytoval interview, tak odkázal na Stalina a druhou světovou válku a použil příměr - Rusové také byli pro vítězství nad Hitlerem připraveni obětovat 30 milionů lidí. Ergo kladívko - my jsme připraveni obětovat životy Palestinců, kteří žijí v Pásmu Gazy.

A Izraelci jsou vlastně nacisté.

Ano to je ta další podprahová linka, která bohužel na určitou část veřejného mínění nejen v arabských zemích, ale i u nás na Západě může fungovat, protože Hamás od začátku počítal s reakcí Izraele, která musela přijít. V  Pásmu, které je 42 kilometrů dlouhé a deset až dvanáct kilometrů široké, je koncentrováno takřka dva a půl milionu lidí. Ve městě Gaza je větší hustota obyvatel než v New Yorku.

Pokud za této situace musíte čelit modu operandi Hamásu, který zcela vědomě využívá mešity, školy a zdravotnická zařízení, aby z nich podnikal útoky, tak je jasné, že když dochází k odvetě, byť se Izrael snaží vyhnout zbytečným obětem, shazuje letáky a posílá lidem SMS, tak to není stoprocentní.

Někteří navíc varování a výzev neuposlechnou.

Nebo jim není umožněno uposlechnout. To jsme viděli v první fázi konfliktu, kdy Izrael vyzval obyvatele Gazy, aby se pokud možno přemístili ze severu. Hlavní silnici teroristé z Hamásu blokovali pro vlastní obyvatele.

Pro Hamás jde o sebevražedný útok, který nemá šanci přežít. Znamená to, že je Hamás apokalyptická sekta, které vede boj bez ohledu na počet mrtvých, protože bojuje za svatou věc?

To je výborná otázka, kterou si kladu od voleb na palestinských územích v roce 2006, které vyhrál, byť těsně, právě Hamás. Už tehdy mezinárodní společenství usilovně přemýšlelo, jak se k tomu postavit. Stanovilo tři jednoduché podmínky, které mělo vedení Hamásu splnit - uznání státu Izrael, respektování všech dohod, které Palestinci do té doby s Izraelem uzavřeli, a ta nejpodstatnější podmínka – vzdání se násilí.

I já jsem doufal, že když bude mít tuto jasnou volbu, zachová se pragmaticky. Opak byl pravdou. Nedošlo ke splnění ani jednoho z těch bodů. Vysvětlení je jednoduché - lídři Hamásu si uvědomili, že by ztratili raison d’être (smysl existence).

Nyní ale přijdou i o samotnou existenci.

Myslím, že vůdci Hamásu nedohlédli, co způsobí. Že když zahájí útok tímto způsobem, když to nebude jen útok Kásamy, ale vypustí komanda do Izraele.

Únosy jsme viděli, nejznámějším případem je Gilad Šalit, kterého unesl Hamás roce 2006. Trvalo pět let, než ho Hamás propustil. Izrael současně propustil více než tisíc palestinských vězňů, přičemž minimálně tři stovky byly odsouzeny na doživotí za činy, při kterých měli krev na rukou. Myslím si, že motivací byla logika - vpadneme do Izraele, přivedeme rukojmí, a tím pádem budeme mít navrch. Nepočítali s tím, že poté, co se dopustili těch zvěrstev, se zásadním způsobem změnilo vnímání Izraelců.

Sám jsem sloužil před dvaceti lety v Izraeli ve smutných dobách druhé intifády. Za tři roky jsem jenom v telavivské oblasti zažil 25 dokonaných teroristických útoků. Ale pořád to bylo něco, na co jsou v Izraeli zvyklí. Někdo přišel před restauraci a začal střílet přes výlohu, někdo se odpálil v autobuse. To, k čemu došlo teď, je něco úplně jiného. Izraelci sami mluvili o jejich 11. září, že je to největší počet civilních obětí od konce druhé světové války, rozumějme od holokaustu.

A tady se, myslím, Hamás přepočítal. Počítali se silnou reakcí, že si to neodnesou oni, ale civilní obyvatelstvo Gazy, na kterém Hamásu prokazatelně vůbec nezáleží, ale nepočítali s tím, že cílem ze strany Izraele je eliminace Hamásu a nemůže tomu být jinak.

Co znamená konflikt pro samotný Teherán, jenž podporuje šíitské Húsie v Jemenu, libanonský Hizballáh, který v roce 2006 vedl válku s Izraelem, a taky přímo Hamás, což jsou jeho prodloužené ruce?

Írán nikdy nechtěl jít do otevřeného konfliktu. Právě proto využíval k prosazování svých zájmů to, co jste označil za prodloužené ruce. Přestože Hamás oportunisticky využívá íránských peněz a zbraní, které z Íránu dostává, i výcviku svých operativců, který probíhal prostřednictvím libanonského Hizballáhu, tak to neznamená, že Hamás byl nebo je Íránem řízen.

Když začala válka v Sýrii, tak v jednu chvíli Hamás a Írán stáli na opačných stranách barikády. Zatímco Hamás podporoval své ideologické bratry, kteří stáli proto režimu Bašára Asada, tak Írán, ať už přímo prostřednictvím Íránských revolučních gard, nebo nepřímo prostřednictvím Hizballáhu tento režim podporoval.

Ale Íránu konflikt určitě nevadí.

Jakkoli Íránu současná situace vyhovuje, ať už se jedná o ceny ropy, nebo kvůli tomu, že je odvrácena pozornost od jeho vlastního jaderného programu a vývoje balistických raket, tak nevidím důvod pro iracionální chování Íránu.

Není to tak dlouho, co byl Írán schopen uzavřít dohodu se Saúdskou Arábií. To neznamená, že by se Írán chtěl se Saúdskou Arábií spřátelit nebo by vymizely problémy, ale obě strany si uvědomily, že konflikt v Jemenu ani jedna ze stran není schopná silově vyřešit, tak se pragmaticky rozhodli se dohodnout. Stejně tak se byl Írán schopen se Spojenými státy dohodnout na výměně zajatců. Teherán tím dosáhl mimo jiné rozmrazení peněz za ropu deponovaných v Jižní Koreji. To jsou známky racionálního chování.

Neumím odpovědět na to, co by Írán získal z toho, kdyby nyní tlačil na Hizballáh, aby zaútočil nějakým zásadním způsobem na Izrael. To, co vidíme teď, dvě tři rakety asi vypálené Húsii a ostřelování severu Izraele, má jenom veřejnému mínění ukázat - my stojíme na vaší straně. Uvědomme si, že Hizballáh disponuje arzenálem tisíců raket a jsou sofistikovanější než Kásamy, které odpaluje teroristické hnutí Hamás. A co se týká války Izraele s Hizballáhem z roku 2006, tak je i z otevřených zdrojů známo, že šéf Hizballáhu Hasan Nastralláh prohlásil, že kdyby býval věděl, jaká bude odpověď Izraele, tak by nezačínal.

Reálně si myslím, že propuknutí otevřeného masivního konfliktu ještě nehrozí. S přítomností americké 6. flotily se dvěma letadlovými loděmi musí počítat každý v regionu.

Pokud se ale podíváme do arabských metropolí, vidíme protiizraelské demonstrace a sami Palestinci hovoří o další nakbě, tedy katastrofě, jakou bylo vyhnání v roce 1948.

Bohužel musím říci, že ať už jste v kterékoli arabské zemi včetně zemí, které uzavřely mírovou dohodu se státem Izrael, co se týká veřejného mínění akceptace vzniku samostatného státu Izrael neproběhla. Je to i v lingvistické rovině. Kromě Egyptské arabské republiky a jordánského hášimovského království, které uzavřely smlouvy s Izraelem, tak ve zbytku arabského světa se používá výraz sionistický útvar. Když tímto způsobem vychováváte děti odmalička, tak to v nich je. Já jsem se při svých výjezdech snažil říkat svým přátelům: kdybychom se takto dívali na naši historii, tak jsme nikdy nemohli vstoupit do Evropské unie. Zapomeňte na to, co bylo, a soustřeďte se na to, co bude.

Když se začaly podepisovat Abrahámovské dohody, tak jsem měl nějakou naději, že se mentalita začíná obracet. Ale nyní, minimálně pokud jde o reakci arabské ulice, i když tento termín používám nerad, vidíme přesný opak.

Už nyní je však jasné, že se pozdrží uzavření dohody mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Dá se říci, že taky šlo o petrifikaci situace, když ne přímo o návrat před Abrahámovské dohody?

I když nevidím do hlav těch, kteří stáli za útokem, myslím si, že to byl hlavní důvod, proč akci zahájili. Jim se nelíbilo, když Marocké království, Spojené arabské emiráty a Súdán nějak normalizovaly vztahy se Státem Izrael. Věděli, že když dojde k narovnání s královstvím Saúdské Arábie, což je nejdůležitější stát v regionu, titul monarchy je Ochránce dvou svatyní, tedy Mekky a Medíny, takže je to nejdůležitější osoba arabského a vlastně sunnitského světa, jejich věc by byla takzvaně zapomenuta.

I když se nemůžeme bavit, že v této situaci budou tyto dohody uzavřeny, tak to neznamená, že důvody, které pragmaticky vedly strany k nějaké dohodě, pominuly. Myslím si, že ve středně až dlouhodobé perspektivě k narovnání dojde.

Naším úkolem, myslím české i evropské diplomacie, je pokusit se vysvětlit, že naším společným nepřítelem je Hamás. Poté, co bude ukončena horká fáze konfliktu, se celé mezinárodní společenství bude muset zasadit, aby se co nejdříve zlepšila situace na místě. Proto prezident Joe Biden už během návštěvy Izraele hovořil o poskytnutí 100 milionů dolarů na humanitární pomoc pro Pásmo Gazy.