Nenávistné reakce na můj status umělce jsem čekal. Nikdo to lidem ani nevysvětlil, říká básník Lipár

Bavili jsme se o tom s kolegy, se kterými jsme se podíleli na přípravě legislativy. Řešili jsme, co to obnáší. A pak jsem dostal pár reakcí v návaznosti na článek, který vyšel na Novinkách. Ty byly takové středně nenávistné, ale s tím jsem počítal.

Myslím, že ne. Celkem to chápu, protože vidím, že to je obtížně srozumitelné pro odbornou veřejnost i pro samotné umělce. Myslím, že oborové spolky a asociace se tomu snaží jít naproti a vysvětlovat to.

Mám ale pocit, že ze strany ministerstva kultury je komunikace slabá, pokud je vůbec nějaká. Tak je mi jasné, že pro spoustu lidí je to zavádějící. Představují si vznik „národních umělců“, od toho jsme daleko. Myslím, že po tom nikdo netouží.

Rozumím tomu a myslím, že je to z nedostatku informací. Navíc podoba, z jaké opatření na vyřešení pracovních podmínek lidí pracujících v kultuře vzniklo, je slaboučká. Zatím je to jenom registr.

To, že tam jdou peníze, to se děje už léta. Stipendia, která budou navazovat na registr, jsou peníze, které ministerstvo kultury poskytuje léta letoucí. Takže v tuhle chvíli se nic dramaticky nemění.

To, že tady můžou vzniknout registry profesí, to se dá celkem snadno vysvětlit. Máme opatření, kterým odlišujeme advokáty, lékaře a celá debata, kterou vedeme o pracovních podmínkách lidí v kultuře, vychází z toho, že už od osmdesátých let se celosvětově bavíme o tom, že lidi, kteří dělají v kultuře, pracují jinak než zaměstnanci nebo podnikatelé. Není tam klasická nabídka, poptávka. Nefunguje tam klasické vyjednávání o ceně a vyskytuje se zde velká míra nejistoty, spousta znevýhodnění, která si zaslouží narovnání.

Myslím, že tohle je něco, o čem nám chybí veřejná debata. Kde máme jako společnost priority a jestli je pro nás důležitá i živá kultura, nejen ta v podobě památek a nemovitého umění, jestli chceme podporovat kreativitu. Nejsem ekonom, ani politik, ale kultura a kreativní průmysl jsou zisková věc. Tečou přes ně velké peníze. Když se podíváme, kolik peněz obratu udělá filmový průmysl, koneckonců i knižní průmysl, to jsou nemalé částky. Není to černá díra, do které se sypou peníze, je to z mého pohledu investice. Jak ve finančním slova smyslu, tak i v tom společenském.

To je myslím férová poznámka. Ale obávám se, že tohle je debata, kterou bychom měli už léta vést a my jsme ji nevedli. Na tom teď můžeme pracovat, ale od něčeho se musíme odrazit.

Ne, ani nemůžu. Protože podmínky, za kterých registr vznikl, mě do toho nepouštějí. Pravidla pro žadatele o stipendia vycházejí vstříc lidem, kteří se soustavně věnují tvůrčí činnosti v ekonomickém slova smyslu a zároveň z ní nemají dostatečný příjem. My jsme si k tomu dělali výzkum právě v rámci přípravy na status umělce a 95 procent lidí se například literaturou neživí. Takže podmínky nesplňují.

V tuhle chvíli je zákon příslib, je to gesto ze strany státu, ale neslibuje žádnou podporu.

Má vůbec současný status umělce smysl a kolik umělců podporovaných státem česká společnost unese? Jak se dnes žije básníkům v Čechách? Celý rozhovor si můžete pustit v úvodu článku nebo v podcastových aplikacích.