Česko na válce vydělalo, na pomoc Ukrajině bychom měli dávat více, myslí si Pojar

Upozornění: Celý rozhovor s Tomášem Pojarem najdete na videu a v přehrávači. Následující text je výběrem z něj.

Myslím si, že bez bezpečnostních záruk to nepůjde. Pokud Ukrajina nedostane dostatečné bezpečnostní záruky, které se v první řadě budou věnovat síle ukrajinské armády, tak nemůže jít na nějaké kompromisy. Takže ty záruky jsou klíčové pro to, aby se vůbec příměří nebo mír dalo dohodnout, a hlavně, aby to pak bylo dodržováno.

Já ideální set neznám, ale realisticky tou základní bezpečnostní zárukou je síla ukrajinské armády. Ta musí být schopna a mít vůli bránit Ukrajinu. Zároveň Rusko musí vědět, že jakmile znovu zkusí dobývat Ukrajinu, tak se ta válka přenese okamžitě na ruské území. Protože teď si Rusko představovalo nejen, že operace bude trvat pár dní a že dobude Kyjev, ale že všechno bude rychle hotovo a že se to vůbec nedotkne ruského území. Pokud Rusko nebude vědět, že se to dotkne jeho území, tak do války dříve či později znovu půjde.

Myslím, že můžeme vyloučit, že na linii dotyku budou mezinárodní nebo zahraniční jednotky. Myslím, že ani Ukrajinci je tam nebudou chtít, protože se na ně stejně nebudou moci spolehnout. Musejí se spolehnout nakonec jenom sami na sebe, protože oni jsou ti, kteří jsou připraveni v nejhorším umřít za obranu své vlasti.

Armáda některé vojáky má, které by tam mohla poslat, ale nakonec to bude o politickém rozhodnutí, a to politické rozhodnutí se bude opírat o vůli ve sněmovně, ale zároveň se bude rozhodovat na základě toho, co by tam měli dělat, kdo další tam bude a na základě jakého mandátu to bude. A to v tuto chvíli nevíme. Opravdu bych si nedokázal tipnout, jestli tam někdy nějaké vojáky mít budeme.

Myslím, že naše vojáky potřebujeme k obraně České republiky, takže samozřejmě u nás doma, ale zároveň, aby byli dobrými spojenci v rámci těch uskupení, které nás ve skutečnosti brání a chrání a na kterých jsme závislí. A jestli chceme, aby někdo bránil nás, tak musíme být ochotni bránit i my někoho.

Prostě pomáhají si ti, kteří si chtějí pomáhat vzájemně. A ti, kteří nechtějí pomáhat, tak nemohou počítat s žádnou jinou pomocí. Ale myslím si, že bude důležité vidět, jaká bude celková dohoda a v jaké to bude situaci.

Každý pomáhá tak, jak může. Každý by se měl snažit pomáhat více, protože koneckonců to, co vynaložíme dnes, tak to se nám nakonec vrátí v budoucnosti. Nalijme si čistého vína, že my jsme na té válce jako Česká republika v zásadě vydělali. Máme tady 180 tisíc zaměstnaných Ukrajinců na českém pracovním trhu, které bychom jinde nesehnali. A koneckonců ty peníze, které se tady protočily v rámci podpory ukrajinské armády, tak ty tady taky zůstaly. Zbrojní firmy investují dále do ekonomiky a do své výroby a také odvádějí daleko vyšší daně.

Já se obávám, že ta čísla nejsou přesná a já sám tvrdím, že bychom měli zveřejnit více čísel z minulosti. A pevně doufám, že to dříve či později uděláme. Ale to, čeho my se držíme, je příspěvek v rámci Severoatlantické aliance a toho, co bylo dohodnuto na summitu před rokem, kde jsme dostali svůj podíl tak, abychom závazkům dostáli a byli jsme mezi zeměmi, které mírně překročily vlastní závazek. A zároveň je naprosto klíčovou otázkou, jestli se to přepočítává v rámci účetní, nebo tržní hodnoty. A v Alianci došlo ke sjednocení té metodiky až v minulém roce.

Já za sebe říkám, že si myslím, že bychom měli dávat více a že jsme mohli dávat více. Ale zároveň respektuji dohody, které byly učiněny a v tu samou chvíli tvrdím, že se rozhodně nemáme za co stydět. Naráží to na politickou vůli, která je spojená s poptávkou občanů.

Třeba Estonsko je přímo na frontové linii, přímo sousedí s Ruskem a má daleko větší obavy. A logicky ty země, které mají daleko větší obavy, tak prostě nakonec dávají více, protože ve společnosti je to více cítit. Ale není to jenom o dodávkách, ale i o dalších aktivitách. Česká vláda například uvolnila letové hodiny na výcvik ukrajinských pilotů a to v té technice obsaženo nepochybně není. A má to také nějakou hodnotu.

Po setkání na Aljašce a ve Washingtonu jsem si myslel, že tady nějaká šance je. A teď si myslím, že je ta šance malá, protože Rusko v zásadě říká, že o žádné jednání nemá zájem. V tuto chvíli je třeba vyčkat na to, jak se rozmyslí Donald Trump, jestli bude chtít použít to, co má v ruce a pokusí se Putina k nějakému takovému setkání donutit.

Měla by Evropa uvažovat o druhotných sankcích? Vyhovuje Vladimiru Putinovi současný stav? Jak to bude s nákupy patriotů? A je v kolonce rozpočtu na rok 2026 pro humanitární a hospodářskou pomoc Ukrajině nula? Podívejte se na celý rozhovor na videu, případně si ho poslechněte v přehrávači či podcastových aplikacích.