Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Profesor Lev Gudkov (76) je uznávaným nestorem ruské sociologie. Momentálně je vědeckým šéfem Levada Centra, jediné sociologické agentury v zemi, která neupravuje průzkumy na objednávku režimu. Gudkov si ve svých rozhovorech nebere servítky a nesdílí sen značného množství ruských intelektuálů, kteří jsou sice proti Putinovi, ale věří, že tento zlotřilý vůdce jen zkazil v jádru dobrou ruskou společnost.
V rozhovoru pro ruskojazyčný opoziční YouTube kanál Únorové ráno, který vysílá z Ukrajiny, Gudkov zhruba před deseti dny, na základě průzkumů své agentury, řekl, že situace v Rusku je beznadějná. Změny v náladách obyvatelstva podle něj nejsou, a pokud jsou, pak jen směrem ke konzervativnímu vlastenectví, tedy přijetí Putinovy politiky. Proti válce, jak uvedl Gudkov, je dvacet až pětadvacet procent obyvatelstva. Ale nemají jedinou myšlenku, jak situaci změnit, utápějí se v prožívání svých depresí a celkové hrůzy.
Válka vytáhla na povrch dříve ukryté struktury totalitního vědomí, což je vnímání sebe samých jako lidí patřících státu, a také je to absence důstojnosti a základů pro vznik této důstojnosti, uvedl sociolog. Jenom bytí ve vlastnictví státu dává podle něj těmto lidem smysl života.
Za Putinova vládnutí došlo podle Gudkova k intelektuální degradaci společnosti, odstranění slabé kulturní fólie z jejího povrchu. K moci se dostala primitivní banditská mafie. Putinovské Rusko má snahu potlačit jakýkoli pokus o rozvinutější podoby sociální existence. Hodlá primitivizovat všechno kolem, podřídit vše své moci. Komplex, že jsme oběti za všech okolností, je podle Gudkova zdůvodněním této debility. V tomto smyslu je budoucnost Ruska pochmurná a ostudná. Panuje zde odevzdanost stáda, které samo jde na jatka, řekl sociolog.
Politoložka a ekonomka Marie Sněgová působí v USA. Její nedávné poznámky k ruské společnosti jsou doplňkem úvah profesora Gudkova. Podle Sněgové je Rusko zemí s obyvatelstvem, které v mnohém vychází z rolnických hodnot zformovaných nevolnictvím za carů a za sovětské moci a posílených psychologií gulagů, která se stala v zemi klíčovou. Nikdy se nevytvořila vrstva vlastníků, která by potřebovala svobodu.
Sněgová proto dochází k tomuto závěru: „Krach demokratizace Ruska není záhadný. Je spíše s podivem, že za takového stavu společnosti a elit se (za prezidenta Jelcina) ukázalo, že alespoň nějaká modernizace a demokratizace byly možné. Šlo o šanci, kterou dostalo Rusko předčasně, a právě proto ji nedokázalo využít.“