Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Reforma ale mužikům reálnou svobodu nepřinesla. Půdu museli odkoupit od statkáře, takže se zadlužili na dlouhé roky dopředu. Hospodařili sice z formálního hlediska svobodně, ale nikoli samostatně. Pravidla diktovala tzv. vesnická obščina, tedy další forma popření individuálního úsilí.
Není proto divu, že v Čechovově hře Višňový sad nazývá starý lokaj Firs, který nepotřeboval svobodu a zůstal sloužícím v domě svých statkářů, zrušení nevolnictví slovem „neštěstí“. Paradoxně po 153 letech od zrušení nevolnictví, v roce 2014, se v ruském veřejném prostoru objevil názor, který dával starému lokajovi za pravdu.
„Přes všechny nedostatky nevolnictví bylo právě ono hlavním pojítkem, které udržovalo vnitřní jednotu národa.“ To byl výrok otištěný ve vládním listu Rossijskaja gazeta. Samo o sobě to tomuto tvrzení dávalo váhu státní důležitosti. Když ale vezmeme v úvahu, že autorem byl předseda Ústavního soudu Ruské federace Valerij Zorkin, vyznívá to jako signál, jak vnímá nevolnictví současná ruská vládnoucí garnitura.
Není to překvapivé. Ve 20. století novodobé nevolnictví zavedl nelítostnou rukou Josef Stalin. Tzv. kolchozy, čili kolektivní hospodářství v zemědělství, které násilně nasadil počínaje rokem 1930, uvrhly kolchozníky do pozice nevolníků sovětského státu. Stačí poznamenat, že nesměli až do poloviny 70. let minulého století svobodně opustit území kolchozu a bylo jim odepřeno vlastnění občanských průkazů. Byl to spotřební materiál bolševiků v zemědělství.
Je přirozené, že mentalita lidí, s nimiž stát zacházel jako statkáři s nevolníky, se vracela k zažitým schématům před rokem 1861. Zároveň komunistický stát úspěšně potíral jakékoli odchylky od tohoto myšlenkového modelu masovými represemi proti jinak smýšlejícím, včetně jejich fyzické likvidace.
Putinův režim navázal na Stalina, který sám navazoval na nevolnictví. Dnes je v Rusku pánem všemocný stát, který řídí lidé vzešlí z komunistických tajných služeb. Odpor už neexistuje. Stále platí zvolání ruského národního demokrata z poloviny 19. století Nikolaje Černyševského: „Ubohý národ, ubohý národ! – Národ otroků, – odshora až dolů, všichni jsou otroci…“
Není to ovšem výhradně ruský jev. Svědčí o tom i slavný aforismus na toto téma. Patří velkému polskému spisovateli. Stanisław Jerzy Lec napsal: „Marzenie niewolników: targ, gdzie można by sobie kupować panów“. Česky to zní: „Snem nevolníků je trh, kde by si mohli kupovat pány.“
