Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Ve světě, zvláště v někdejších zemích sovětského bloku, se na něj pamatuje jako na muže, který umožnil svobodný rozvoj bývalým sovětským koloniím. Svobodu, byť v čistě ruské podobě carova daru lidu, věnoval také obyvatelům své země. List Novaja gazeta zjišťoval, jaký to mělo ohlas u rodáků.
Výsledek je tento: v Rusku není ani jeden park, památník, místní název, prostě vůbec nic, co by bylo pojmenováno na Gorbačovovu počest.
Privolnoje je vesnice vzdálená 140 kilometrů od jihoruského Stavropolu. Zde se Gorbačov narodil, prožil dětství a mládí, pracoval s otcem v kolchozu, než odešel studovat na univerzitu. Malý dům z bílých cihel s předzahrádkou ve Školné ulici, kde žili jeho rodiče, je již mnoho let prázdný. Dveře lze otevřít bez námahy. Na stropě visí staré lustry. Není zde žádné označení, že se jedná o dům Gorbačovových. Dům postupně a nezastavitelně chátrá.
Dvacet kilometrů od Privolného leží vesnice Krasnogvardějskoje, kam Míša Gorbačov chodil pěšky do školy. Na dveřích je pamětní deska: „Zde studoval první prezident Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov“. Je to jediný pamětní znak v Rusku, který je mu věnován.
V místním muzeu není ani zmínka o výjimečném rodákovi. Ředitelka to vysvětlila tím, že mají málo místa. V muzeu v krajském městě Stavropolu není o Gorbačovovi ani slovo. Jediná fotografie se našla na základě dotazu „Gorbačov“ v archivní části „novinky“ na webových stránkách muzea.
Ředitel instituce přitom dříve vyprávěl, že v jejich archivech je uloženo mnoho dokumentů a fotografií Michaila Sergejeviče a jeho rodiny.
Loni v prosinci se místní aktivista Georgij Ljašov shromáždil podpisy obyvatel čtvrti pod peticí o zřízení Gorbačovova parčíku. Úřady to zamítly s odůvodněním, že dotyčný umřel teprve nedávno a ještě neuplynulo deset let. Výjimky platí pro hrdiny SSSR, RF a čestné občany. Gorbačov do těchto kategorií nespadá.
Ljašov neskrýval rozčarování: „Lidé tady nebudou dělat nic na památku Gorbačova. Tady nikoho nezajímá, co se děje dál než za dveřmi jejich bytu. Trvalo mi rok a půl, než jsem přiměl lidi v mém domě, aby přišli na valnou hromadu společenství vlastníků a podepsali se pod výzvou k výměně dveří. A nebylo třeba vybírat peníze, stačilo jen hlasovat. Tuhle otrockou mentalitu nelze vymýtit…“
Muže, který jim daroval svobodu, průměrní Rusové buď přehlížejí, nebo rovnou nenávidí. Jiného muže, který nechal zlikvidovat miliony rodáků, uctívají stále více. Stalinovy pomníky rostou v Rusku jako houby po dešti.
