Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Vladyová totiž otevřeně popsala nejen příběh své lásky s Vladimirem, ale také jeho stinné stránky včetně alkoholismu a drogové závislosti. V Rusku se ovšem setkala s lavinou odsudků a přímé nenávisti. Na modlu se v této zemi nesahá. Smí se o ní veřejně říkat a psát jen to pozitivní, natož po smrti, kdy se stává něčím jako svatý obrázek.
Pár let před listopadem 1989 přijela na plzeňské výstaviště skupina sovětských turistů a moderátor vyzval během kulturního programu staršího muže, aby přišel k mikrofonu a pověděl něco o svém synovi, bohužel již nežijícím, ale známém i v tehdejším Československu. Syn byl Vladimir Vysockij a starší muž byl jeho otec Semjon.
Diváci se ale mnoho nedozvěděli. „Můj syn vždy miloval svou vlast a za každých okolností se choval jako uvědomělý sovětský občan,“ vyhrkl Semjon Vysockij. Na dálku polemizoval s tou Francouzkou, která neměla k synově památce patřičný pietní vztah.
Tato příhoda se mi vybavila při čtení debaty na sociální síti, kdy nešlo o Vysockého, ale o novodobou modlu části Rusů. Tou se stal Alexej Navalnyj. A co se vlastně před několika dny na sociální síti přihodilo?
Nevím, proč se poměrně starý post šéfredaktora exilového internetového média Novaja gazeta Evropa Kirilla Martynova objevil v takzvané tajmlajně na začátku tohoto června. Martynov ocitoval článek ukrajinského sociologa Olexije Borovského a napsal, že jeho médium se nebude z etických důvodů zabývat tím, co se v článku píše, nicméně musí konstatovat, že ukrajinský kolega provedl korektní šetření.
V době publikace původního postu byl Navalnyj ještě naživu a pobýval v ruském vězení. Tehdy nebylo jasné, jak to, že se za této situace pravidelně objevují texty, kde je uveden jako autor a které zveřejňuje jeho Fond boje proti korupci.
Ukrajinský badatel tvrdil, že za použití vědeckých metod zjistil, že Navalnyj zmíněné texty nepsal. Autorem měl být člen Fondu boje proti korupci Georgij Alburov.
Lavina urážek, která se zřítila na hlavu Kirilla Martynova, se podobala vlně nenávisti, která se před mnoha lety snesla na hlavu Vysockého vdovy.
Mentální základ těchto útoků na lidi, kteří poukázali na nedokonalost jedince, kterého masy chtějí pokládat za bezúhonný vzor, je stále stejný. Rozebíral ho ve druhé polovině 19. století ruský publicista Nikolaj Michajlovskij ve svém díle Hrdinové a dav.
O davu napsal: „Jakmile se na neměnně šedivém, monotónním pozadí jeho života mihne nějaký zvláštní, výjimečný obraz – a už je to hrdina a dav ho následuje, připraven však v půli cesty odbočit jinam, aby sledoval nový poutavý obraz.“
Než ale udělá odbočku, vrhne se dav na každého, kdo si troufne ukázat jeho hrdinu jako člověka z masa a kostí. Ať už šlo o Vysockého, nebo Navalného.
