České školství nesmyslně stresuje generace dětí i jejich rodičů

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Jednou z dlouhodobých bolestí českého veřejného školství jsou mzdy. Přestože již dostatečně dlouho žijeme v tržní ekonomice, kde je všem jasné, že za kvalitu je nutné přiměřeně zaplatit, ve školství jako by to nikdo nechtěl chápat. Jen prostřednictvím platů, které budou dostatečně konkurenceschopné, bude možné do školství přivést kvalitní lidi a udržet v něm ty, kteří v něm přes svoje kvality stále ještě zůstávají primárně kvůli svému entuziasmu.

Navíc pokud konkurenceschopné mzdy do školství přivedou další schopné lidi, budou se ředitelé škol moci zbavit těch neschopných, kteří dnes učí jen kvůli tomu, že za ně neexistuje náhrada. A když už se bavíme o financích, je také nutné vyžadovat důslednější kontrolu jejich vynakládání, protože současné kauzy, zejména z prostředí vysokých škol, ukazují, že někde je peněz relativní dostatek, jen končí v podivných kapsách.

Další ze systémových chyb je elitářství, tedy zvýhodňování dětí nikoliv na základě toho, jaké jsou jejich schopnosti, ale na základě toho, z jakého pocházejí regionu, nebo jaké je sociální a ekonomické postavení jejich rodičů.

Místo toho, abychom se snažili děti v rámci jejich vzdělávání dovést co nejdále a dostat z nich maximum, je od malička „filtrujeme“ a ty, které v daném věku nejsou schopné (nebo ochotné) předvést to, co od nich systém vzdělávání očekává, nemilosrdně nepouštíme dál.

Jedním z markantů tohoto stavu jsou například osmiletá gymnázia, která by v ideálním světě měla obsluhovat pět, maximálně deset procent skutečně nejnadanějších dětí v populaci a namísto toho je z nich dnes v mnoha případech statusové postavení.

Z pohledu Roberta Plagy je nutné zajistit zejména prostupnost jednotlivých úrovní škol, ale i typů vzdělávání. Jednoduše zajistit větší flexibilitu, protože vývoj společnosti, vývoj technologií, ale i zcela nových vědních oborů se neustále zrychluje a zjednodušeně se dá říct, že polovina pracovních pozic, které budou v dospělosti obsazovat dnešní školáci dnes ještě ani neexistuje.

Dalším z problémů, který trápí nejen děti, ale i jejich rodiče jsou jednotné přijímací zkoušky. Žádným způsobem nezohledňují školní historii dítěte, ta jako by neexistovala. Způsob přemýšlení nad zadáním se často naprosto odlišuje od toho, co a jakým způsobem se děti po celou základní školní docházku učily, ale zejména opět znevýhodňuje děti z rodin, které nepatří k vyšší střední a vyšší třídě (pokud to pojmenujeme téměř marxistickým slovníkem).

Kolem přípravy dětí k přijímacím zkouškám podle Cermatu dnes existuje rozbujelý byznys, který opravdu není levnou záležitostí a celý tento systém zásadně znevýhodňuje děti ze sociálně slabších rodin, které tak nemají šanci prorazit onen „skleněný strop“ a díky vyššímu dosaženému vzdělání se vymanit z prostředí svých rodičů.

Když už je řeč o školství, nelze vynechat neuvěřitelné a nevysvětlitelné selhání státu, krajů, měst a obcí, pokud jde o plánování dostatečných kapacit. Náš stát sbírá o svých občanech neuvěřitelné množství dat (a chtěl by jich mít ještě víc). Takže velice dobře a s velkým předstihem je schopen vidět, kdy mu poroste populace.

V případě mateřských, základních a středních škol ale v zásadě neudělal (čest výjimkám) vůbec nic, aby navýšil dostatečné kapacity ve školských zařízeních. Je až zoufalé vidět, že se nyní rozbíhá výstavba středních škol, které budou dokončené v době, kdy pominou populačně silné ročníky, takže zůstanou prázdné a bude se pro ně ve finále hledat jiné využití.

Vrcholem pak je, když na kritiku zoufalých rodičů odpovídají zodpovědní politici výsměchem, tak jako se to povedlo primátorovi hlavního města Praha Bohuslavu Svobodovi nebo pražskému radnímu pro školství Antonínovi Klecandovi.