Článek
Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.
Americký filozof George Santayana je autorem citátu „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ Pokud jde o přístup českého státu k ruským vlivům u nás, jako by to platilo naprosto přesně. V případě Ruska totiž zájmy jejich státu a organizovaného zločinu nejsou od sebe příliš daleko.
Česká republika toto sepětí pocítila naplno na počátku devadesátých let. Nejen proto, že u nás došlo ke změně režimu, kdy zákonitě (tak jako kdekoliv jinde na světě) dochází na nějakou dobu k oslabení moci státu a k rozsáhlým majetkovým přesunům. Bývá to doba, kdy se formují nové elity, často ale provázané s těmi předchozími.
Také doba, kdy zločinci využívají jistého vakua, kdy represivní složky státu, které jsou logicky „umazané“ od spolupráce s předchozím režimem, nejsou zcela funkční. Situace u nás byla také hodně komplikovaná dozvuky zpackané Havlovy amnestie, kdy policisté jen s naprostým vypětím sil zvládali nápor „běžné“ kriminality v kombinaci s mizerným platovým ohodnocením, ale i malým společenským uznáním. Do toho všeho přišel 26. prosince 1991 rozpad Sovětského svazu.
Kromě nepředstavitelné bídy, do které komunisté dokázali jednu z nejbohatších zemí světa (minimálně pokud jde o nerostné suroviny) za více než 70 let své vlády dovést, také pečlivě budovali své vlivové síly mimo samotný Sovětský svaz. Kromě těch oficiálních, jako jsou pobočky komunistických stran, to byly i různé krycí obchodní firmy, neziskové organizace a také rozvětvený organizovaný zločin.
To vše mělo „naleptávat“ společnost na Západě, což se poměrně dařilo. Po rozpadu SSSR tyto „investice“ většinově „osiřely“ a došlo částečně k jejich divoké privatizaci postsovětským organizovaným zločinem a zčásti k převzetí nástupcem KGB, dnešní ruskou FSB.
Přitom je třeba zdůraznit, že na počátku devadesátých let ještě můžeme hovořit o postsovětském organizovaném zločinu, protože minimálně v této oblasti sovětský internacionální duch přežíval asi nejdéle. K jeho nacionalizaci, tedy rozpadu na jednotlivé zločinecké sítě – ruskou, ukrajinskou, arménskou, gruzínskou a další, došlo až s relativně velkým časovým odstupem.
Postsovětští zločinci se u nás cítili bezpečně
Pozice České republiky se z pohledu postsovětského organizovaného zločinu poněkud vymykala. Přestože zde také působila „byznysově“, oproti jiným zemím byla ČR primárně vnímaná jako země tranzitní a země, kde se zejména „odpočívalo“ nebo se maximálně čistily peníze.
Zkrátka postsovětští zločinci se zde cítili velice bezpečně. Navíc v prostředí, které někteří z nich znali již z doby před rokem 1989. V prostředí, kde neměli jazykovou bariéru a kde měli řadu kontaktů na místní „nové elity“. Někdy jejich chování a pocit bezpečí působil na policisty a lidi z prostředí českých zpravodajských služeb jako otevřený výsměch.
Jistým symbolem toho všeho byl dům U Holubů v Praze na Smíchově. Byl to komplex několika restaurací, malého kasina a „bordelu“. Zde se postsovětská mafie scházela, domlouvala operace po světě a cítila se zde naprosto bezpečně. Tomu nasvědčovala i „chodba slávy“ plná fotografií českých politiků a dalších osobností, kteří tento dům navštívili.
Policejní zásah U Holubů
O to větší šok pro všechny přišel 30. května 1995, kdy do této „nedotknutelné oázy“ vrazila policie, včetně jednotky Útvaru rychlého nasazení. Mafiáni byli vyvedeni, vyslechnuti, ale to nejdůležitější tehdy bylo, že se je podařilo ztotožnit. Řada z nich v té době měla několik propracovaných identit. Ani země jako USA nebo Izrael, na jejichž území postsovětský organizovaný zločin operoval, neměly přehled o tom „kdo je kdo“.
To, že se podařilo zmapovat strukturu jejich vedení, k přezdívkám a falešným identitám přiřadit skutečné tváře, to byl jeden z velkých úspěchů zásahu. Tím druhým pak byl fakt, že na řadu let byli tito mafiáni z ČR vypovězeni. Naprostá většina z nich se k nám již nikdy nepodívala.
Přestože celá akce, kterou naplánoval a provedl Zdeněk Macháček, byla vysoce oceňována po celém světě, doma přišla pomsta již v roce 1999. Macháček byl účelově kriminalizován. Přestože nakonec pravda zvítězila a on byl očištěn, od policie odešel. Další roky úspěšně působil na vrcholných manažerských pozicích v bankovním sektoru.
Co také zazní v tomto díle:
- Začátky služby u policie v čerstvě demokratickém státu a vznik nových specializovaných útvarů.
- Vznik a působení sovětského a postsovětského organizovaného zločinu.
- O vzniku a působnosti supertajného policejního týmu Alfa.
- Proč a v čem byl zásah U Holubů úspěšný? Čeho se tehdy báli čeští politici?
- Jak proběhlo zatčení a falešné obvinění zkonstruované jako pomsta mafie?
- Co můžeme očekávat po skončení rusko-ukrajinské války na poli organizovaného zločinu?
Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.
Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:
Poslechněte si také naše další podcasty: