Český design podceňovaný i přeceňovaný

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Čtvrt století je relativně dlouhá doba jak v lidském životě, tak i ve vývoji designu. A právě čtvrtstoletí v loňském roce uplynulo od vzniku studia Olgoj Chorchoj. Jeho zakladatelé Jan Němeček a Michal Froněk v té době ještě sami studovali na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, na níž ostatně již řadu let sami přednášejí a „vychovávají“ si tak vlastní konkurenci.

Na začátku jejich kariéry stály drobnější objekty a nábytkové řady, kde využívali kombinaci zkušeností Michala jako původně leteckého mechanika a Honzy, který se k designu dostal od uměleckého pasířství. Tehdy byl jedním z poznávacích znaků jejich práce právě důraz na používání v devadesátých letech „nových“ materiálů, známých spíše z letectví – kevlaru a titanu – v kombinaci s důrazem na řemeslnou dokonalost. Mimochodem, jejich karbonové stoly a mísy se po výstavě v newyorské Radio House Gallery dostaly i do sbírek Metropolitního muzea.

Tak jako je krása relativní pojem, platí to i u designu. Objektivním měřítkem podle Michala Froňka není ani čas, protože fakt, že nás něco v nezměněné podobě provází desetiletí, nemusí vždy svědčit o kvalitě řešení, ale třeba také o neschopnosti inovovat či prostém „zvyku“.

Nicméně čas má svůj vliv, a pokud oba něco mohou českému prostředí vyčítat, pak to není ani tak kvalita realizací, která je proměnlivá stejně jako jinde ve světě, ale neschopnost údržby, jež následně sráží i sebelepší designové řešení. Často jsme svědky toho, jak počáteční vysoké investice přicházejí nazmar kvůli nedostatečné péči. A právě to je ve srovnání s jinými místy na světě jednou z našich slabin.

Jeden z našich národních mýtů je často spojován se světovou výstavou EXPO v Bruselu v roce 1958. V naší mytologii to působí dojmem, že si tehdy svět před Československem „sedl na zadek“ nad tím, co jsme představili. Přitom přes veškerou kvalitu, s níž se naše země prezentovala, to v konkurenci ostatních národních expozic nebylo nic výjimečného. Výjimečné to bylo spíše doma – v komunistické, uniformní šedi soustředěné na těžký průmysl.

To, co naši předci vytvořili pro EXPO 58, dokázalo lidi znovu přivést k umění v každodenním životě. Samozřejmě ne vše, co se v Bruselu prezentovalo, bylo možné převést do výroby a zpřístupnit široké veřejnosti, ale to, co se podařilo, můžeme vnímat jako první signály pozdějšího „otevření“ režimu v šedesátých letech. Zároveň je třeba přiznat, že velká část těch, kteří expozici připravovali, měla základy řemesla ještě z dob první republiky. Režim jim v roce 1958 umožnil vrátit se k tomu, co uměli, protože se chtěl předvést v co nejlepším světle.

Design je v dnešním světě všudypřítomný a pro Michala Froňka i Jana Němečka je jistým zadostiučiněním, že devadesát procent jejich studentů z Vysoké školy uměleckoprůmyslové zůstává ve svém oboru. Také díky tomu, že české firmy ve stále větší míře vnímají kvalitní design jako důležitý segment svého úspěchu na trhu. V tomto směru se ani neobávají nástupu umělé inteligence.

Co také zazní v tomto díle: