Všechno, co jste chtěli vědět o letounu L-159, ale báli jste se zeptat

Poslední vyrobený letoun si české letectvo převzalo v roce 2003 a najednou vlastně nikdo nevěděl, co s ním dál. Nakonec to skončilo tak, že u nás ve službě zůstalo 24 strojů – konkrétně 16 jednomístných, dá se říct plnohodnotně bojových, a 8 dvoumístných, které jsou primárně určeny k pokračovacímu výcviku a jejichž bojové schopnosti jsou oproti jednomístným verzím výrazně omezené.

V roce 2022, poté co Rusko pochopilo, že Ukrajinu neobsadí stejným způsobem jako Československo v roce 1968, přistoupilo v září k zahájení útoků pomocí íránských dronů Šáhid. Současně pokračovaly i další útoky prostřednictvím střel s plochou dráhou letu a balistických raket. Tehdy se také ve světě začalo řešit, jak pomoci chránit ukrajinské civilisty, na které ruské útoky cíleně mířily.

Vzhledem k rozloze země se tehdy tolik medializované pick-upy s kulometem na korbě ukázaly jako vhodné maximálně k ochraně bodových cílů a ještě spíše k propagaci na sociálních sítích. Naproti tomu letouny L-159 by byly schopné likvidovat velké drony a za určitých podmínek i podzvukové střely s plochou dráhou letu mnohem účinněji a především ve výrazně větším množství. V té době také údajně vzniklo tzv. vojenské stanovisko, které politikům sdělilo, že armáda může ze své flotily postrádat maximálně čtyři stroje L-159.

Tím role vojáků skončila a již řadu let jsme svědky politické bramboračky. Ukrajinci několikrát požádali o čtyři letouny a Fialova vláda dělala mrtvého brouka. Zlom přišel během poslední návštěvy prezidenta republiky v Kyjevě, kdy Ukrajinci přišli s nabídkou, že čtyři letouny L-159 koupí, a prezident tuto nabídku vynesl do veřejného prostoru.

Od té doby jsme bezmocnými diváky přestřelek dvou hysterických táborů. Jednoho, který říká „Ukrajině ani šroubek“, a druhého, který tvrdí „dejme jim všechno, co máme“. Za sebe říkám, že jakékoli z možných rozhodnutí je legitimní, ale navýsost politické, nikoli vojenské.

Je ostudou, že se politici schovávají za vojenské doporučení, které současně odmítají zveřejnit. Řečeno jasně, svou zbabělost obhájit vlastní rozhodnutí „hází“ na vojáky a ti, jak je u nás zvykem, mlčí, protože v této zemi je tradicí, že vojáci politiky jen slepě poslouchají. Jak to dopadlo v roce 1938, kdy vojáci nezasáhli ani v okamžiku, kdy prezident republiky porušoval ústavu, netřeba připomínat.

Domnívám se, že veřejnost by měla důrazně požadovat zveřejnění všech vojenských doporučení, která k této věci vznikla. Ostatně vzhledem k tomu, co všechno „běhá“ ve veřejném prostoru, na nich stejně není moc co utajovat. Politici by pak měli svůj postup obhájit a to nejen ti současní, ale zejména ti z předchozí vlády, kteří tohoto kostlivce ve skříni současné vládě připravili. Politici k tomu mají od voličů více než dostatečný mandát.

Na závěr malá poznámka k počtu letounů. Tvrdit, že nám zůstane 12 bojových L-159 a že se tedy není čeho bát, je hrubou neznalostí toho, jak letecká a zejména vojenská technika funguje. Vždy totiž máte část letadel mimo schopnost operačního nasazení. Některá jsou v údržbě, jiná podstupují modernizace a někdy stačí, aby při předletové přípravě nezafungoval jeden z mnoha systémů na palubě, a do vzduchu se prostě nejde. V reálném světě platí, že pokud máte 60 procent flotily v tzv. stavu combat ready, můžete mluvit o úspěchu.

Pokud ukrajinská strana žádá o čtyři letouny, zjevně to není dáno operační potřebou, ale číslem, které kdysi uvedla česká strana. Trvám na tom, že čtyři letouny, navíc typu, na který dané letectvo nemá žádné zásoby náhradních dílů, žádné servisní přípravky ani vycvičený personál, vám přinesou více starostí než reálných benefitů. Existuje však jedna výjimka. Pokud jste v naprosto kritické situaci, budete rádi i za pušku s pěti náboji. Možná i tady by nám politici, tentokrát ti ukrajinští, měli nalít čistého vína.