Nejstarší realitní trik v dějinách? Jak se nehostinné Grónsko stalo zelenou zemí

Grónsko je největší ostrov světa. Zároveň je však z velké části pusté, protože je zhruba z 80 procent pokryté sněhem a ledem. Po Antarktidě je druhým největším zásobníkem ledovců na světě. Většina z nás si je tedy asociuje především s nehostinnou bílou zimou.

I proto může být pro mnohé originální název ostrova Grœnland (česky zelená země) matoucí, protože evokuje naprosto odlišnou realitu dnešního Grónska. V blízké vzdálenosti navíc leží Island, v originále nazvaný Ísland (česky ledová země), který je převážně zelený. Můžeme si tedy klást otázku, zdali měl ostrov Grónsko v minulosti tak odlišné klimatické podmínky.

Největší ostrov světa byl opravdu v minulosti subtropickým zeleným rájem. To však bylo asi před 55 miliony let a od té doby se výrazně změnil. Nedávný výzkum na opuštěné grónské vojenské základně v Camp Century potvrdil, že stáří současného ledovcového štítu je nejméně 400 tisíc let.

Současný název ostrova však pochází z doby nám mnohem bližší. Vymyslel ho pravděpodobně sám Erik Rudý, který stál v čele Vikingů, kteří na konci 10. století Grónsko kolonizovali.

Osídlení Grónska Vikingy nezpochybnitelně umožnilo tehdejší příznivé klima. Jednalo se o období takzvaného Středověkého klimatického optima (zhruba mezi lety 900 až 1300), kdy se teploty především v severní části Atlantiku pohybovaly mnohem výše než v jiných historických érách.

Průměrná teplota vzduchu se tehdy na planetě pohybovala zhruba na úrovni poloviny 20. století. V Grónsku však byly teploty výrazně vyšší. Na základě dat z ledovcových vzorků bylo odhadnuto, že zde teploty dosahovaly podobných hodnot, jako v Grónsku měříme dnes ve 21. století.

Příznivější grónské klima během vrcholného středověku měla pravděpodobně na svědomí dlouhodobá, dnes vzácnější, negativní fáze Severoatlantické oscilace (NAO), která vyplývá z kolísání velikosti azorské tlakové výše a islandské tlakové níže, a také silnější teplé oceánské proudy. Kombinace těchto faktorů způsobila větší oteplení ve srovnání s celosvětovým klimatem.

Bylo však opravdu Grónsko zelené, jak naznačuje jeho název? Napovědět mohou historické prameny, jmenovitě především vikingská literatura jako Sága o Eriku Rudém nebo islandská kronika Landnámabók. V nich je vyprávěn příběh o člověku, který byl jedním z prvních evropských objevitelů - o Eriku Rudém.

Ten byl na sousedním ostrově Island odsouzen kvůli sousedským sporům k tříletému vyhnanství, a tak se vydal na západ, kde v roce 982 objevil nový domov v jižní části dnešního Grónska. Původně však připlul k východnímu pobřeží, které má Island nejblíže a teprve poté se vydal na jih, dokud konečně nenašel nezaledněnou oblast. Přesto nově objevený ostrov nazval Zelená země.

Jeho důvody dobře vykresluje volný překlad citace ze Ságy o Eriku Rudém: „Erik nazval zemi, kterou našel, Zelená země, protože říkal, že lidi bude lákat její dobré jméno.“ Tato raná forma realitní kanceláře zřejmě fungovala, protože brzy dorazili další Vikingové a v Grónsku se usadili na několik dalších století.

Historické prameny i data z ledovcového štítu ovšem naznačují, že Vikingové v Grónsku rozhodně neměli na růžích ustláno. Ostrov byl sice v lokalizovaných pobřežních oblastech obyvatelný, ale rozloha tohoto území se nijak nelišila od té dnešní. Kvůli málo úrodné půdě se kolonizátoři museli živit převážně pastevectvím, lovem, rybolovem a obchodem s vnějším světem.

S postupným nástupem Malé doby ledové, ve které se klima v oblasti severního Atlantiku výrazně ochladilo, začalo docházet k vysídlování vikingských osad. Počasí s dlouhými zimami a extrémními epizodami sucha začínalo ještě více nepříznivě. V důsledku nárůstu ledovcového štítu navíc docházelo k poklesu podloží a moře začalo zaplavovat obydlené oblasti.

Je ironií osudu, že právě klima, které napomohlo osídlit tuto nehostinnou krajinu, vyhnalo Vikingy zase pryč. Za jejich odchodem však stála i řada socio-ekonomických faktorů. Vikingům totiž začal stagnovat obchod, například s kůží a slonovinou v důsledku nových zámořských objevů evropských zemí. Poslední Vikingové zmizeli z Grónska kolem roku 1500.

Grónsko tedy v době vikingského osídlení nebylo žádným zeleným rájem, přestože mělo velmi příznivé podmínky podobné těm dnešním. V důsledku nich bývá tento příklad často zmiňován jako „důkaz“ přirozenosti aktuálního globálního oteplování.

Vědci nicméně zjistili, že Středověké klimatické optimum globální charakter nemělo. Severní Atlantik byl téměř jedinou oblastí, kde teploty dosahovaly na stejnou úroveň jako dnes. Některé regiony, jako například centrální Asie, se dokonce abnormálně ochlazovaly. Středověké klima souviselo s regionálními jevy jako byla sopečná činnost nebo změny v atmosférickém a oceánském proudění.

Srovnávat to s dnešní klimatickou změnu, která probíhá v důsledku nárůstu skleníkových plynů abnormálně rychle a globálně, tedy nelze. Příběh o vikingské „zelené zemi“ nám ukazuje, jak je důležité nepodléhat lákavým nabídkám nebo vědecky nepodloženým argumentům. Minulost nám ukazuje, že klima se opravdu přirozeně mění, ale současná změna je výjimečná a není moudré ji podceňovat.