Své vášně se nevzdal ani na vozíku. Handicapovaný motorkář jezdí závody se zdravými jezdci

Matěj Čechák odjakživa hodně sportoval a byl rád v pohybu. Jeho největší životní vášní se staly motocykly. „Začalo to ve dvanácti třinácti letech, to mi poprvé půjčil kamarád motorku a okamžitě mě uchvátila. Baví mě strašně moc na ní jezdit, baví mě ten pohyb, ta rychlost, koordinace těla a práce s rovnováhou,“ vypráví o svém koníčku.

„Motorka je pro mě celý můj svět, ale taky docela osudová záležitost, dostala mě na vozík,“ přiznává s pohnutím. „V sedmnácti se mi stala nezaviněná nehoda, v jednosměrce v Praze proti mně vyjelo auto a srazilo mě. Byla to vteřina, co jsem to auto před sebou viděl, a najednou jsem pod ním ležel. Chvíli jsem byl mimo, strašně to bolelo, hlavně záda, věděl jsem hned, že je průser,“ popisuje, co se mu v roce 2010 stalo.

Následovalo několik operací a sdělení doktorů, že pravděpodobně už chodit nebude. „Těžko se ty pocity popisují, myslel jsem, že to v tu chvíli nevydržím, je to psycho se tohle dozvědět,“ přibližuje svoje tehdejší myšlenky. „Když mi to řekli, moje reakce byla, že chodit budu a že mě nic jiného nezajímá.“

Pustil se hned do rehabilitací a cvičení, aby primárně zvládl spousty zdravotních obtíží a chronických bolestí, které se s neustálým sezením na invalidním vozíku pojí. „Orgány, celý organismus prostě nefunguje, tak jak by měl. Záleží i na druhu poškození míchy, ale už jen to sezení, to tlačení na všechny kosti, člověka to nutí se pořád protahovat, udržovat se, to je základ – a to si málokdo uvědomuje,“ myslí si.

Platil si i soukromé rehabilitace, které pojišťovna nepokrývá, a časem přišly nadějné pokroky. „Zvládl jsem se pomocí dlah a berlí postavit na nohy, nebylo to nic slavného, ale už to byl v té chvíli zázrak. Byl to super pocit, ale docházelo mi, jak obrovská dřina to je,“ přibližuje dnes třicetiletý muž.

Jak sám říká, má hyperaktivní povahu a rád pořád něco dělá. Snažil se vrátit i ke sportu a hrával například florbal na reprezentační úrovni. Složité je však podle něj nalezení vhodného zaměstnání, které by mu pomohlo „žít normálně“.

„Většinou se vozíčkářům nabízí nějaká práce v kanceláři, na jednom místě. To je pro mě nesnesitelné, já na tom vozíku sedím 24 hodin denně, často mívám křeče, je to bolestivé a nejde se přitom soustředit na klidnou práci u stolu. Zkoušel jsem různá zaměstnání, ale většinou to prostě nešlo dohromady,“ vzpomíná.

Zažil tak nepochopení okolí, pocit, že ho tlačí tam, kam nechce, že mají očekávání, která nedokáže splnit, a nakonec přišly i pocity vyhoření a vyčerpání.

„Už mi bylo všechno tak nějak jedno. Dostal jsem třeba do otevřené rány infekci, neměl jsem sílu to ale řešit, měsíc dva jsem měl čtyřicítky horečky, než jsem šel do nemocnice. Na urgentním příjmu mi řekli, že můžu umřít, ale já podepsal reverz a jel domů,“ vypráví o černých dnech, které ho na vozíku potkaly.

Rozhodl se nakonec, že to nevzdá, změní ale přístup k životu, bude si všechno dělat „po svém“ a do cvičení se pustí ještě s větší vervou.

„Cvičím každý den dvě tři hodiny. Buď tomu podřídím úplně všechno, nebo se o to nemusím ani pokoušet, protože pak to nemá smysl. Cvičení jsem dal deset let života, nechci to vzdávat, když už jsem třeba kousek od toho, abych nohy rozhýbal, což už se pomalu reálně děje, i když tomu doktoři moc nevěří,“ směje se dnes.

Důležitá je podle něj nejen fyzická, ale i psychická stránka. „Začal jsem meditovat, to mi hodně pomohlo vyrovnat se s vozíkem. Začal jsem myslet víc na věci, které by mě v životě opravdu bavily, abych každé ráno vstal a těšil se na ně, aby mi něco dávalo ten motor do života. Začal jsem víc myslet i na motorky,“ popisuje Matěj, kde se postupně začaly rodit myšlenky na návrat k silným strojům.

V jedné pražské aréně se šel tehdy poptat na možnou práci instruktora. Tu pro něj neměli, místo toho mu však nabídli, že ho dostanou zpátky do sedla motorky - a on s radostí přijal. Na menších strojích, které nejezdí tak rychle a pády z nich tak moc nebolí, a s pomocí lidí, kteří ho na ní přidrží, trénoval několik měsíců.

„Šlo to moc dobře. Časem jsem si pořídil vlastní motorku. Mám na ní upravené řazení, mám tam namontovaný takový elektromagnet, který mi ‚kope‘ rychlosti, a mám držáky nohou. Jsou to jen základní úpravy, nemám kolem sebe žádný padací rám, chci, aby motorka zůstala co nejvíc přirozená,“ vyjmenovává, jaké předělávky si s pomocí přátel udělal.

Kamarády potřebuje, i když jde jezdit. „Pomáhají mi třeba vyndat motorku z přívěsu, pomůžou mi s drobnostmi v depu, pomůžou mi odstartovat a podrží mě při příjezdu,“ objasňuje.

Trénuje většinou na malých okruzích supermoto, třeba ve Vysokém Mýtu nebo Písku, kde se s ním setkal i štáb Novinek, a mohl se tak na vlastní oči a kameru přesvědčit, jak celé přípravy probíhají a co všechno Matěj zvládne.

„Pro mě je hlavně zásadní mít tu nejlepší výbavu na sebe, co se týče helmy, bot, závodní kombinézy. Jsou na ní veškeré chrániče, je tam páteřák, airbag. Už jsem to jednou zažil a vím, že oblečení opravdu dokáže zachránit hodně,“ vypráví nám při oblékání do sportovního.

Jakmile sedne na motorku, na hlavu nasadí helmu a zařadí se na trať mezi jezdce, nikdo nemá téměř šanci poznat, že je vozíčkář. Jak sám přiznává, na trati se hodně hlídá a zbytečně netestuje hranice; jeho tělo mu stejně nedovolí vše, co zdravým lidem.

Mezi handicapovanými je aktuálně jedním z nejrychlejších českých jezdců a troufl si na závod i se zdravými motorkáři, potěšený, že ho mezi sebe přijali a brali ho jako sobě rovného.

„Lidi za mnou do depa hodně chodili a fandili mi, líbilo se jim, co dělám, a toho si moc vážím. Když jsem dojel ten první závod, všichni tam stáli, tleskali a pískali. To bylo něco úžasného. I když jsem dojel předposlední, pro mě to bylo velké vítězství!“ svěřuje se nám.

„Když jsem zpátky na motorce, to je totální exploze štěstí a radosti, je to úleva na srdci i na mysli. Když pak večer přijdu domů, přísahám, že brečím štěstím - že to jde, že můžu dělat, co mě baví, že na chvíli vypadnu z vozíku, že znovu zažívám tu rychlost. Dává mi to sílu všechno překonávat,“ říká s tím, že na trati aspoň na chvíli zapomíná, že je invalida.

Svoji cestu, zkušenosti s ježděním i metody cvičení by rád předával také dál. „Chtěl bych tím lidi inspirovat a motivovat je, ať už ty, co mají nějaký zdravotní problém, tak ty, co ho nemají. Doufám, že mi to pomůže najít si i nějakou práci kolem motocyklů, třeba dělat instruktora, učit lidi v autoškole nebo něco podobného,“ přál by si.

Doufá také, že přijde víc závodů, ať už se zdravými jezdci, nebo těmi nechodícími. „V Česku nevím o žádné sérii závodů handicapovaných, ale jezdí se v Evropě, tam bych se rád dostal a uspěl,“ zmiňuje. A třeba se časem stát profi jezdcem, sehnat si sponzora a otevřít tak cestu dalším.

Aktuálně ho však zaměstnávají trochu jiné starosti – upravuje si nový byt pro své potřeby vozíčkáře.

„Bydlím sám a snažím se být maximálně soběstačný. Řadu věcí se mi v bytě už podařilo zařídit, čeká mě ale další, nemalý výdaj na stavbu bezbariérově uzpůsobené koupelny. Tedy pokud na ni najdu potřebné finance. Hrozí, že budu muset prodat to, co mi dělá tak velkou radost a do čeho jsem vložil strašně moc úsilí – motorku a vybavení k ní,“ přiznává s obavou, že se kvůli nedostatku financí jeho sen o ježdění rozplyne.

Pokouší se tak oslovit veřejnost skrze dobročinnou platformu Donio, kde aktuálně běží jeho sbírka.

„Děkuji vám předem za vaši podporu. Každého přispěvatele velmi rád osobně uvítám na tréninku, aby mohl vidět, co všechno obnáší v mém stavu jezdit a jaký kus cesty jsem musel až do této chvíle ‚dojít‘. Rád si popovídám také s ostatními vozíčkáři, kteří by se do něčeho podobného jako já chtěli pustit, ale nevědí, kde a jak začít,“ uzavírá Matěj Čechák.