Pivovar na Kokořínsku láká i na renesanční sladovnu

„Návštěvníkům nevyprávíme o tom, jak vaříme pivo, ale seznamujeme je s příběhem pivovaru a starými technologiemi. Prohlídky probíhají v autentických prostorách, které se nám podařilo zachránit,“ říká majitel Pavel Prouza.

S manželkou Janou si chátrající areál vyhlédli na výletě na konci dubna 2007. V té době hledali bydlení mimo Prahu a zároveň se chtěli pustit do vlastního projektu. Za obnovu pivovaru, která pokračuje dodnes, získali několik cen za architekturu i památkovou péči.

První písemná zmínka o pivovaru v Lobči pochází z roku 1586, kdy se objevila v soupisu majetku panství.

„Z dokumentu je patrné, že provoz byl už tehdy dost zajetý, takže pivovar bude pravděpodobně ještě o několik desítek let starší,“ vypráví Pavel Prouza, když vcházíme do místnosti, která od renesance sloužila jako varna. Na konci devatenáctého století prošla parostrojní přestavbou a v současnosti se v ní nachází výčep s restaurací.

V dnešní kuchyni hned vedle byl kdysi umístěn parní stroj a kotel. Díky dobové fotografii v životní velikosti vystavené nad výčepem si hosté mohou představit, jak varna vypadala. Sloup ze snímku se dochoval dodnes - na rozdíl od parního stroje, který v padesátých letech dvacátého století skončil ve sběru. Za minulého režimu se totiž areál využíval jako sklad ovoce a zeleniny i jako garáž a dílny státního statku.

Na historických fotografiích v podkrovní expozici je vidět, že průmyslová okna v přední fasádě staré varny byla tehdy v polovině rozříznuta a přeměněna na vrata, kterými dovnitř vjížděly traktory. Teď jde o jednu z mála původních částí, která slouží i jinak než coby součást prohlídkového okruhu. V poměrně rozlehlé renesanční sladovně se někteří návštěvníci v domnění, že by se měl využít každý metr čtvereční, ptají: „A co tady bude?“

Pavel Prouza je svou odpovědí mnohdy zaskočí: „Nic. Nechceme, aby návštěvnický provoz zničil, co je předmětem ochrany a co je unikátní.“ Podobně jako v hradní černé kuchyni se i tady na stěnách dochovaly stopy dávné činnosti - sušení naklíčeného sladu horkým vzduchem, který vycházel otvorem v klenbě. Patrná jsou i místa pro úchyty sušáků z lískového proutí či škvíry pro zasunutí loučí. Kamenná vana v zadní síni se používala k namáčení surového zrní.

Další zastávkou při prohlídce historické části pivovaru je kancelář pana sládka v prvním patře. Z původních předmětů se kvůli devastaci areálu nedochovalo téměř nic. Výjimkou jsou například dodací lístky z počátku dvacátého století nalezené v podkroví sládkova domu či sklenice vykopaná ve dvoře. Za nejcennější část malé expozice považuje Pavel Prouza účetní knihu obce Lobeč z let 1889 až 1899, kterou se štěstím před deseti lety objevil v kontejneru na papír.

Opodál je k vidění kompresor z konce devatenáctého století připomínající rumpál, jehož pomocí se vytvářel tlak, aby se zlatavý mok dostal ze sudů ve sklepě do kohoutků ve výčepu. „Tlak vznikal otáčením kola, a tak se v češtině začal používat výraz točené pivo,“ vysvětluje náš průvodce. Návštěvníci si mohou také prohlédnout, jak historický výčep vypadal. „Dostali jsme ho darem z podniku vedle mšenské radnice, kde je dneska cukrárna.“

V podkroví se nacházejí výstavní prostory. Expozice týkající se dějin pivovaru má z větší části scénografický charakter - osvětlené kostky zavěšené do prostoru na archivních fotografiích a textech tří historiků představují nejen „suchá“ fakta, ale také příběhy s mnohdy pozoruhodnými protagonisty. Jedním z nich byl právník a poslanec českého zemského sněmu Rudolf Cicvárek, který v roce 1891 koupil velkostatek Mšeno-Lobeč i s lobečským pivovarem.

Kvůli nákladné parostrojní přestavbě se však zadlužil, velkostatek prodal a zamířil do Číny, na Jávu a Borneo, kde prožil sedmnáct let. Podnikal se dřevem, věnoval se advokacii a diplomacii.

Další osobností byl sládek Josef Tománek, který v pivovaru působil v letech 1907 až 1921. Jeho jméno dnes nese sváteční jantarový ležák vyráběný v Lobči. Tománek zde zažil i těžké časy za první světové války.

Na velkoformátové fotografii z roku 1916 je zachycen se zaměstnanci, kteří kvůli válečnému nedostatku obilí chodili do okolí trhat oddenky pýru plazivého. Podle staré slovanské receptury z něho sládek vařil náhražkové pivo.

Součástí expozice je také jediný originální sud z Lobče, porcelánová fajfka se svatým Václavem, dříve uznávaným patronem českých pivovarníků, a plechová reklamní cedule z roku 1904. Moderní logo pivovaru podle ní vytvořil typograf František Štorm, který je rovněž autorem písma Lobeč.

Prohlídkový okruh zavede návštěvníky i do dvora, kde jsou k vidění dvě části „úlovku“, který podle Pavla Prouzy bude jedním z turistických magnetů. Jde o parní stroj a kotel, které čeká restaurování a opětovné uvedení do provozu v prostorách strojovny, která vznikne právě k tomuto účelu. Neznamená to však, že by se stroj jako za starých časů zapojil do výroby piva, čerpal vodu nebo míchal obsah varných nádob. Představí se jako součást expozice.

„Protože byl pivovar od devadesátých let devatenáctého století prezentován jako parostrojní, což si jeho majitelé nechali hrdě napsat i na fasádu objektu, napadlo nás, že by bylo fajn sem parní stroj vrátit.“ Jak už bylo řečeno, ten původní skončil po zestátnění firmy ve sběru. „Po dlouhém hledání se nám od majitele mlýna na Rakovnicku podařilo zakoupit exemplář vyrobený v roce 1895 ve firmě Bolzano, Tedesco a spol. ve Slaném.“

Technické muzeum v Brně ve svém posudku uvádí, že jde možná o jediný dochovaný kus od tohoto výrobce. Národní památkový ústav už zahájil proces vedoucí k tomu, aby parní stroj mohl být prohlášen za movitou kulturní památku. Areál pivovaru v Lobči je pod památkovou ochranou již od roku 2009. Jednou z památkově nejcennějších částí je trojlodní stavba připomínající kostel. Jde 0 takzvané chladné hospodářství pro výrobu piva podle receptury plzeňského ležáku.

Unikátní systém nadzemních sklepů, kdy ten prostřední, naplněný ledem, ochlazoval místnosti s pivními sudy po stranách, byl patentem proslulého pivovarského architekta Josefa Rosenberga, autora parostrojní přestavby v Lobči. Jedná se o prostory, do jejichž rekonstrukce se manželé Prouzovi pustili ze všeho nejdřív, a zcela hotovo není dodnes. Prioritu měla také obnova střech, kterých je v areálu patnáct, ale i ta trvala několik let.

„Ukousli jsme si tak velké sousto, protože jsme byli mladí, naivní a ještě jsme neměli děti. Nechtěli jsme primárně vařit pivo, zajímala nás památka a historie místa,“ vzpomíná Pavel Prouza, který teď se ženou a třemi potomky obývá někdejší sládkův dům, v jehož zdivu by se mohly skrývat základy středověké vodní tvrze. I když jsou manželé pořád v jednom kole, se začátky před šestnácti lety se to nedá srovnat.

„Poměrně dlouho nám úřady nevěřily, že je s pivovarem možné ještě něco udělat, považovaly ho zkrátka za odepsaný. Až když tady proběhly tisíce brigádnických hodin, bezpočet koncertů a happeningů na podporu obnovy, tak se jejich postoj změnil a získali jsme přístup k finančnímu příspěvku z veřejných zdrojů,“ vzpomíná majitel. Zároveň uznává, že nebýt toho, že jsou s manželkou architekti, kteří měli z dřívějška profesní zkušenosti s jinými pivovary, těžko říct, jak by „projekt Lobeč“ dopadl.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Pivovar Lobeč, s.r.o.