Ghetta jsou všude stejná, říká fotograf Těšínský, který objektivem zachytil i exorcismus

Loni proto vydal na vlastní náklady knihu Jiná krása: o lidech, které potkal, o příbězích, jež na cestách světem zažil. Vyprodal ji během pár měsíců a nyní nabízí dotisk. Ani to mu však náklady vynaložené na cestování nevrátí. „Za svoje cesty jsem utratil tolik peněz, že bych si za ně mohl koupit dům. Nelituji ale vůbec ničeho. Ani jednoho dolaru,“ konstatuje fotograf David Těšínský.

Fotografování obětoval veškerou energii, čas, peníze a téměř i život. V nemocnici v San Francisku o něj bojoval patnáct hodin. „Zastavilo se mi srdce a dech, protože jsem se předávkoval fentanylem. Je to náhražka heroinu, ale mnohem nebezpečnější. Byl to omyl, z blbosti,“ konstatuje.

Takový prostě je. „Cítím a žiju krásu. Trochu jinou krásu, vidím ji všude, i v ghettu,“ vysvětluje. Fotoaparát je jen nástroj, který používá. „Dnes fotografují všichni. Mít ale foťák a považovat se za fotografa je jako mít skafandr a považovat se za astronauta. Fotografii vnímám jako zbraň, která umí zabít stereotyp,“ říká.

Nevoli a nesouhlas v reakci na své snímky vítá. „Kdybych ukazoval jen to, co se lidem líbí, neměla by moje tvorba sílu něco změnit. Proto prahnu po kontroverzních tématech: věřím, že tak můžu změnit svět k lepšímu. Šok nebo pobouření zasadí myšlenku, která třeba později vyroste v činy,“ vysvětluje.

Na svou první cestu se David vydal v devatenácti. Na učilišti právě dokončil obor fotografie, a teoretická maturitní nástavba ho nebavila. „Ze dne na den jsem se rozhodl seknout se školou. Nebyl jsem debil, jen mě to nebavilo. Šest týdnů nato už jsem byl v New Yorku,“ usmívá se.

Nabízel firmám, že pro ně levně nafotí, a v začátcích ho penězi podpořila i maminka. Výdaje měl minimální. „Ještě jsem nepil pivo, jedl pouze ve fastfoodech a bydlel zadarmo přes Couchsurfing, internetovou platformu pro nezávislé cestovatele – tak mě život moc nestál. A kdybych nekouřil, bylo by to ještě míň,“ podotýká. S tisícovkou dolarů – včetně letenek – vydržel v Americe měsíc.

Putoval po zemi, přivydělával si fotografováním a pracoval na vlastních projektech. Lákala ho ghetta a subkultury. V Detroitu bydlel dva týdny s rappery ve squatu na 7 Mile Road, snad nejznámější no-go zóně v Americe, kam i policajti chodí ve dvou.

„Ve vzduchu se mísil zápach plísně a marihuany. Většinu času byli všichni sjetí. Pil jsem s nimi pivo, kouřil trávu a flákal se po ulicích, abych zachytil opravdové vibrace a zjistil, jací ve skutečnosti jsou. Rap totiž není hudba, ale způsob žití. Jako ty dýcháš, oni rapují,“ popisuje squat.

Nebál se. „Samozřejmě že všude jsou i ti špatní a hloupí, ale většinou si užívám radost ze setkávání. Trávím s lidmi celé dny a oni to oceňují a ukazují mi, že se nemám čeho bát,“ říká.

„Po splněném americkém snu mě přestaly bavit fastfoody, tlustý lidi bez morálky a sebereflexe v devátém měsíci očekávání hamburgru. Potřeboval jsem něco úplně jiného, spirituálno,“ vypráví. Indie mu to splnila, ovšem trochu jiným způsobem, než očekával. „Cítil jsem se jako mimozemšťan. Byl jsem doslova zaplavený pozorností místních,“ vzpomíná.

Dojmy se střídaly jako v kaleidoskopu. Slavný Tádž Mahal v Ágře, kde si musel půjčit peníze od řidiče tuk-tuku. Krásná a páchnoucí Ganga ve Váránasí, v níž plavou exkrementy, odpadky a popel i kousky kostí z lidských těl. Pohoda v Káthmandú, kde se stal součástí rodiny. Ale také spousta zevláckých okradačů, kteří se tváří jako kamarádi a pak za každou službičku chtějí spoustu prachů…

Brzy zjistil, že všechna ghetta jsou si podobná – na Jamajce, v Ghaně, Nigérii, Etiopii: „Lidi tam zpravidla řeší, jak si aspoň trochu vydělat, kde sehnat trávu nebo hašiš, a přitom nonstop poslouchají hudbu z repráků.“ Pro fotografa je důležité nechodit tam sám. „Základem je dobrý kontakt. Vždycky jsem šel s nějakýma místníma, kamarádama kamarádů. A aby o tom vědělo co nejvíc lidí. Dobrá bezpečnostní pojistka je s někým se vyfotit a hned to dát na Facebook,“ popisuje.

Kolikrát to bylo o strach, přestože David moc velký pud sebezáchovy nemá. „V Addis Abebě jsem zjistil, že mám rozbitý zámek od pokoje, kde jsem nechal batoh. Věci z něj byly rozházené po místnosti, pár opilých ‚kamarádů‘ hostitele leželo mezi nimi. Pak se tam začali prát, lítaly rány pěstí, krev stříkala po zdech… Já jsem taky jednu schytal, protože jsem se je snažil rozdělit… Ale nakonec mi nic neukradli,“ vzpomíná David.

Většinou ovšem dokázal s lidmi splynout bez problémů. Šlo mu to tak nějak samo. „Z letiště v Manile jsem dojel taxíkem do centra, sedl si do baru, povídám si s hospodským, ukazuju mu fotky… Já ti musím někoho zavolat, říká. Přijel policajt, který by si rád přivydělal, a že mě za sto dolarů vezme do místního ghetta. Pojedeme na motorce, bude v civilu, ale s bouchačkou, všechno bude sejf, tvrdil,“ vypráví.

Zamířili na hřbitov Cementerio del Norte, kde si nejchudší živí zařídili domovy po boku mrtvých. „A neměli se špatně,“ podotýká David. „Kluci tam hráli basket, mládež pokuřovala jointy, důchodci koukali na televizi, kabely natažené mezi hroby…“

Nezapomenutelný zážitek si odnesl také z japonského slumu Airin-čik v Ósace. „Odněkud se objevil týpek s kytarou a něco si pobrnkával. Přidala se tahací harmonika. Pak mi kytaru půjčili a já jsem začal hrát Karma Police od Radiohead. V tu chvíli jsem měl pozornost celého slumu, cítil jsem se jako jeho král. Za střízliva bych to nezvládl. Když jsem dohrál, pomalu ke mně přistoupil asi šedesátiletej Japonec a sáhnul mi mezi nohy. Asi jsem to dal dobře,“ usmívá se.

Nakonec ve slumu strávil tři dny. „Párkrát jsem se pokusil koupit pivo i já jim. Marně. A když jsem se nakonec loučil, přiběhl ke mně ten chlápek s kytarou a daroval mi ji. I s koženým obalem. Dodnes na ni hraju svojí Janě,“ dodává.

Pivo zmíní David v průběhu rozhovoru mockrát. Netají se tím, že bývaly dny, kdy si musel skočit pro čtyři lahváče, aby přežil. „Můj život byl jeden velkej pivní festival. Jsem introvert a alkohol mi dával drajv, schopnost se otevřít, trávit čas s cizími lidmi. Byla to terapie proti úzkosti, kterou trpím už od dospívání. A také mi pomáhal vyrovnat se s tím, co jsem viděl. Nedokážu si představit, že bych některé věci vyfotil střízlivý,“ přiznává a dodává: „Teď se už nějakou dobu snažím abstinovat.“ Po dobrodružstvích v ghettech začal vymýšlet další konkrétní projekty: Život japonských byznysmenů či revoluční mládeže v Íránu. Požáry pustošená Amazonie. Exorcismus v Etiopii…

Kontakty na íránské „rebely“ si vytipoval předem: hiphopery, gay komunitu, skryté aktivisty. „Vztah těchhle lidí k islámu je prostý: nenávidějí ho. Nikdo přitom nemá problém s koránem ani s islámem, to je mírumilovné náboženství. Nemůžou se smířit s pokrytectvím a útlakem, jakým extrémní výklad koránu omezuje jejich svobodu. Konvertovali by, kdyby za to nebyl trest smrti,“ konstatuje.

„Přestože hlídky náboženské policie mohou vtrhnout do soukromých domů, party jedou pořád. Spousty lidí už skončily ve vězení. Co má ale člověk dělat, když je mladej a chce si užívat?“ podotýká David.

V muslimské diktatuře si uvědomoval velkou odpovědnost za obsah fotografií. Lidé na nich často mají černé pásky přes oči nebo zakrytá tetování. A dohodl se s nimi, že si ani nebudou psát, protože by mohli být sledováni.

Přes veškeré restrikce potkal právě v Íránu velkou lásku. Říkejme jí třeba Melika. Mluvila pěti jazyky a studovala filozofii, i když věděla, že se s ní jako žena nikdy profesně neuplatní. „Jednou mě zfackovala jak malýho kluka, protože jsem pil domácí pálenku přímo v teheránském metru,“ vzpomíná. „Nedošlo mi, že to bude cítit všude kolem. Jen si představte pohledy všech těch zarostlých nábožných staříků s tajemnýma očima! Dostal jsem pár facek hned, jak jsme vyšli ven.“

Později si dali rande na půl cesty: v Istanbulu. Ale nakonec vztah ztroskotal a z Meliky se stala pokorná muslimská manželka někoho jiného. „Asi to tak mělo být,“ krčí rameny.

V Jižní Americe David fotil vyhořelou Amazonii. Ročně tam jsou ničeny tisíce hektarů pralesa: co globální korporace nevytěží ve dřevě, to úmyslně vypálí, aby získaly půdu pro chov dobytka a mohly vyvážet na Západ levné hovězí.

„Myslí si, že neexistuje jiný užitek než peníze. Nevědí, že to, co nám nabízí živý les, je velmi cenné. Když onemocní dítě, vím, kterou rostlinu použít, abych jej uzdravil. Je to naše živá lékárna. Pokud spálíme les, zničíme také moudrost, kterou nám předali naši předkové,“ vyprávěl mu Mapu, náčelník brazilského domorodého kmene Huni Kuin. Teď mají místo domova spáleniště, protože na jejich území založil požár chamtivý zemědělec…

Zážitek, na který jen nerad vzpomíná, má David z Guatemaly. Dokumentoval tam činnost drogových kartelů a díky zprostředkování místních novinářů mohl vyjet do akce se záchranáři.

„Přijeli jsme na místo činu, kde blikalo několik policejních aut. Kolem dokola stálo asi padesát přihlížejících. Došli jsme k domu s otevřenými dveřmi, u kterých postávali policajti. Viděl jsem obrovské množství krve, nohy a kulky na zemi. Krev byla i venku. Měl jsem od ní boty. Tu ženu prý zastřelil člen gangu za nevyřízené účty s drogami. Fotil jsem a bylo mi docela zle. Říkal jsem si, co tady sakra dělám,“ vzpomíná. „A když jsem myslel, že to už nemůže být horší, přiběhla tak desetiletá holka s vykulenýma očima, proklouzla dovnitř, klekla si k ní, začala ji zoufale objímat a křičet: Mami, mami…,“ vypráví.

Po všem, co zažil, ale neztrácí víru. „Věřím pořád. Bůh – ať si pod tím každý představuje cokoli – se dá nejvíc pocítit v nejchudších místech,“ říká. Únava z cest i lidí na něj ale už doléhá. Začíná se usazovat.

„Teď bydlím s přítelkyní na vesnici, kde je v noci úplná tma a ticho. Před měsícem jsem jí koupil v Pákistánu zásnubní prstýnek a požádal ji o ruku. Budu táta… Takže už žádné výpravy, kde se ztratím na půl roku v Mexiku a skončím v San Francisku na áru,“ zapřísahává se.