Fotografka Alžběta Jungrová: Chci jít na dřeň emocí, nezajímají mě kudrlinky

„Chci jít k základu. Ale přijde mi, že společnost jde špatným směrem. Vnímám odcizenost, lidé neumí komunikovat, emoce se ztrácí a já bych o ně přijít nechtěla. Důležité je pěstovat empatii, laskavost, pochopení, nebýt zbytečný follower na síti, ale zajímat se o blízké kolem sebe. Já vždy říkám, že život je vlastně strašně fajn, a jak ho vnímáme, záleží na nás. Víte, jaké je moje motto letošního roku? Všechno je v našich hlavách,“ říká Alžběta.

Podílela jste se nedávno na uměleckém projektu KodlContemporary, který propojuje současné umění a automobilový design. Trojice umělců a sporťák Porsche v hlavní roli. Jaké to bylo, pracovat v mužském světě? Co vy a auta?

Auto je pro mě věc, která mě doveze z bodu A do bodu B. Sama mám Fiat 500, je malý a zaparkuju s ním všude. Jsem praktik. V mužském světě ale pracuji pořád a moc ráda. I když je pravda, že genderová vyváženost je slabá a ocenila bych silnější protipól.

Tento projekt byl pro mě opravdu dream job. Měla jsem naprostou svobodu. Bylo mi řečeno: tady máš auto, nech to na sebe působit a připrav sérii snímků. S výtvarníkem Honzou Kalábem, který vytvořil exkluzivní barevnou podobu vozu, se znám dvacet let. Se sklářem Lukášem Novákem, který navrhl skleněné segmenty do auta, jsem se potkala poprvé, ale jeho práci sleduji už dávno. Obou si moc vážím.

Žlutá, červená a temně modrá na kapotě sporťáku Porsche 911. Volnou tvorbu ale pojímáte spíše jako černobílou fotku. Co vás tedy napadlo, jak jste takto výtvarně pojaté auto vnímala?

První mě napadlo album rockového hudebníka Davida Bowieho Space Oddity: závodění, drogy, halucinace, vesmír. A zároveň auto jako optický jev někde v poušti. A tím, že jsem žena, vnesla jsem do toho prvek ženy kosmonautky.

Auto stojí v takové divnokrajině, hornaté i skalnaté. Porsche pro mě bylo vesmírné plavidlo jedoucí do nějaké fatamorgány.

Fotila jste ve skutečné krajině, protože pak má fotka ty správné emoce. Postprodukci a úpravy nemáte moc ráda…

Ano, až na jeden záběr, kde jsou planety, je vše foceno v reálu. A nebylo to vůbec jednoduché.

Původně jsem chtěla fotit na divokých plážích v Bretani, ale nestihlo by se to. Fotilo se v Čechách, 22. prosince, začal padat déšť se sněhem, auto bylo zmáčené, muselo se utírat.

Modelka Bára Fialová se nemohla v kostýmu kosmonautky moc hýbat a pro celý štáb to nebylo vůbec snadné. Zvládli jsme to za dvě hodiny, na fotkách je syrová, zvláštní atmosféra, nálada. Udělala jsem zhruba 900 fotek a na vernisáž jich vybrala 11.

To si moc nedovedu představit. Zvládnete takový počet záběrů, a ještě mezi nimi rozhodovat?

Ale 900 fotek není moc. Obvykle jich mám kolem 3000. Pozor, primární počet není vůbec důležitý. Nejhorší je, když dojdete k počtu 30 a máte jich vybrat jen 10. To je strašně tvrdý, často to bolí, udělat ten poslední cut. Snažím se nechat si odstup od prefinálního a finálního výběru. Abych měla nadhled.

Reportážní fotka. Jak se podle vás změnila v době, kdy jste byla aktivní v zahraniční agentuře, a jak ji vnímáte dnes?

Rozdíl je diametrální. Nechtěla bych začínat v této době, jsme tím přehlceni. Paradoxní je, že za těch 20 let, co se používá digitální foťák, nepřibylo moc dobrých fotografů. Pořád to tady válcují legendární jména jako Helmut Newton, Peter Lindbergh a fotožurnalista James Nachtwey.

Ale myslím si, že je to částečně dané i tím, že většina lidí, co fotí na digitál, nemá základní fotografické vzdělání. Neví, co je clona, neví, jak exponovat, neumí ovládat hloubku ostrosti, neumí kompozici. Nejdůležitější u focení, když chce být člověk dobrý, je umět správně fotky vybrat. A to většina nezvládá.

Vy jste začínala jako fotografka v deníku. Jak se díváte na ohrožení fotky umělou inteligencí?

Jsem strašně ráda, že jsem prošla dobou klasické fotky. Bylo nás v Praze pár fotografů, novin několik, všichni jsme se znali. Dostala jsem v redakci kinofilm, kde bylo 36 oken, jezdila vyvolávat do laboratoře, celý proces zabral i 4 hodiny čekání. Klidně jen na dvě výsledné fotky předané redakci.

Ale myslím, že fotka umělou inteligenci přežije. Ostatně fotka vytvořená AI se bude muset přehodnotit, podobá se koláži. Protože to z principu není fotka. Fotka je totiž definovaná dopadem světla na světlocitlivou vrstvu. A takto opravdu v umělé inteligenci nevzniká. Její vymezení se bude muset řešit, pojmenovat.

Hrajete si s fotkou a různými materiály.

Ano, nápad jít napříč žánry a nemít fotku jen na papíře v rámu začal už před 7 lety s keramikem Romanem Šedinou. Fotku jsme přenášeli na keramickou vázu, exponovali jsme ji klasickou metodou v černé komoře, hledali možnosti, jak ji přenést na strukturovanou plochu.

S experimenty jsem pokračovala i na výstavě Exit v Trafo Gallery, kde jsem dávala fotku na skleněnou desku a nadchlo mě to. Baví mě, když se fotka posunuje, nekončí to papírem, ale jde mnohem dále.

A pak přišel klášter Rajhrad… Výstava byla ve zničené části, kde jsou secesní stropy, kde byly také kasárny, jsou původní staré dlaždice. Zkrátka takový otisk času v jedné stavbě. Věšet zde papírové fotky nemělo smysl, je tam vlhko, výstava trvala půl roku a vše by zřejmě zplesnivělo. Tak jsem začala fotku tisknout na textil, co se hýbal v prostoru, vytvářela průhledné tapety, zkusila jsem gravírovat do plexiskla. Už jsem nechtěla tisknout jen na papír. Připadalo mi to nudné.

Stejné postupy jsme viděli i na úspěšné výstavě s názvem I believe, která byla ve staré nemocniční prádelně na pražském Karlově náměstí…

V prádelně jsem zapojila do hry i prostor, její atmosféru. Využila jsem toho, že zde na rozdíl od kláštera byla elektřina a mohla jsem pracovat se světlem, projekcí, videem, použila jsem také 3D tisk na malé bílé destičky. V prádelně se atmosféra měnila díky dennímu světlu i v průběhu dne, v závislosti na počasí i části roku. I pro mě bylo často překvapení, jak se mění. Jako bych přišla na jinou výstavu. A derniéra s přáteli a při svíčkách byla samozřejmě jedinečná a komorní.

Vnímám vás jako fotografku, co jde na dřeň, zajímá ji autenticita, téma ženy. Lze najít společné propojení mezi ženou z reportážní fotky v Bangladéši, modelkou z vaší volné tvorby a třeba ženou focenou ve věznici? Mají něco společného, co je spojuje?

Ano, myslím, že všechny ženy jsme ve své podstatě naprosto stejné. I když determinované místem, rodinou, vzděláním a možnostmi. Ale všechny chceme být milované. To je podstata ženy. Přijetí, uznání, chceme si dovolit vyjádřit opravdové emoce.

Vzpomeňme na projekt focení žen ve věznici v Sázavě. Co bylo náročné, co vás překvapilo?

Věznice je hrozně těžká disciplína v rámci GDPR. Musela jsem mít souhlas každé ženy a myslela si, že se do projektu nikdo nezapojí. Ty ženy často tají před okolím i rodinou, kde jsou. Ale přihlásilo se jich 120, 18 jsme jich vybrali. Napříč škálou zločinu, od zlodějek po vražedkyně.

Přespávala jsem v buňce dozorců a s každou strávila ve věznici tři dny. Byla jsem jejich jediná atrakce a na správný záběr jsem musela čekat, až je přestane bavit se sledovat, nebudou ve střehu a budou své a opravdové.

Modelky jsou také zvyklé pózovat, nejsou hned uvolněné…

Ne všechny mnou focené holky jsou modelky, je mezi nimi i galeristka, kurátorka apod. Výběr holky je ale strašně důležitý. Holka musí být z mého pohledu chytrá, protože jinak je to v obličeji na fotce vidět. Musí mít svoji energii, přesah, být zajímavá, kliknout se mnou.

A musí si to sednout i na place. Výtvarná fotka je práce celého týmu, záleží na každé složce: make-up, oblečení, každý dílek hraje roli. Je to týmová práce a jsem ráda, že mám kolem sebe skvělou partu nadšených lidí.

Průběžně pracujete na dokumentární fotce. Zajímáte se o tradice, kroje, jdete ke kořenům venkova. Jak to vnímáte coby holka z města, z Prahy?

Pracuji na tom už 6 let a postupně se projekt nabaluje a rozšiřuje. Fotím portréty lidí v dílnách, kde se dědí řemeslo z generace na generaci. Třeba modrotisk, krajka. Také tradice a s nimi spjaté symboly, sváteční i jiné kroje. Je to krásná práce, moje velká radost.

Ráda bych, aby vznikla kniha, ale zároveň nechci projekt uzavřít, mohl by časosběrně pokračovat klidně dalších 20 let. Pro mě jsou to výlety na Moravu, do zajímavých krajů, vesnic, takové sběratelství fotkou, které si mohu dovolit.

Máte i svůj osobní dokumentační fotodeník. Co v něm přibylo?

Mám rozsáhlý archiv, takový generační deník kamarádů výtvarníků, lidí kolem umění… a v době covidu jsem se rozhodla, že nafotím každý den jednu fotku jenom pro sebe.

Prvních 250 fotek šlo snadno, běžné věci kolem mě: kocour, pohled z okna. Ale pak to bylo horší, vyžadovalo to větší kreativitu, někam dojet, bylo to skvělé na disciplínu. Teď mě napadlo portrétovat lidi, se kterými se potkám.

Kde se cítíte svá, vnímáte opravdovost, přirozenost, kreativitu?

Miluju New York, je to multikulturní koncentrace talentovaných lidí. Chtějí něco dokázat, jdou do toho, má to drajv. Miluju to světlo v tomto městě, jak se odráží na domech, jak se odráží světlo v moři. Lidi extravagantně oblečení, co vám popřejí krásný den a pochválí, jak vám to sluší, když si kupujete kávu. New York je pro mě „Mekka“ focení.

Lidé se zde rychle seznamují, umí komunikovat, a buď se protnou, nebo ne. Když jsem pracovala v německé agentuře, rozhodovala jsem se, zda tady zůstanu. Ale nakonec jsem se vrátila kvůli rodině, bráchovi, klidnému zázemí. Ale jednou za rok do New Yorku na pár týdnů vyrazím, dobíjím baterky a pak tady kreativně tvořím. Je to pro mě nejlepší varianta.

Určitě plánujete další výstavu, projekt?

Ano, chystám se na výstavu ve Florencii. Bude to černobílá fotka, pokračování toho, co bylo v prádelně. Teď řešíme prostory, zda to bude v paláci, což je výzva. Prostor je pro mě rozhodující, chci do něj vnést emoce, podle prostoru často dofocuji fotky, ta fantazie je nekonečná.

Určitě to bude zase kooperace mezi fotkou, materiálem a lokací. Přijde mi to geniální. Řešíme i výstavu v Berlíně, něco v New Yorku. Když se připravuje výstava, pohltí vás to komplet. A je dobré nastavit si balanc mezi tvorbou a vystavováním.