Článek
„Ve dvaceti a třiceti letech jsem hodně pracovala a po večerech se bavila, stejně jako mnoho lidí v mém věku. Navíc jsem se setkávala s lidmi podobného smýšlení, kteří žili kariérou a na přemýšlení o dětech jednoduše neměli čas,“ svěřila se Nadiya.
Sama přitom neměla štěstí ani na partnery. Nikdy nenarazila na takového, o kterém by uvažovala jako o otci svých dětí. „Možná to bylo i tím, že jsem si zřejmě povědomě vybírala muže, kteří nebyli zaměřeni na rodinu,“ dodala Nadiya.
V té době to ale vůbec neřešila. Soustředila se především na budování své kariéry. Tvrdě pracovala, aby rozjela své podnikání a mohla splácet hypotéku na byt. Což se jí i podařilo, dlouhá léta tak měla pocit, že má vše, o čem vždy snila, a nic jí nechybí.
S přibývajícími roky se ale její pohled začal postupně měnit. „Nejdřív to byly jen okamžiky,“ říká tiše. „Třeba když jsem viděla kamarádky s dětmi. Nejdřív jsem si říkala, že mám klid, svobodu, že jsem si vybrala jinou cestu. Ale pak jsem začala pociťovat osamělost,“ dodala.
V bytě, který si kdysi vysnila, kde každý kus nábytku symbolizoval její úspěch, najednou něco chybělo. Ne věc, ale vztah. „Zvláštní je, že jsem nebyla nešťastná,“ vysvětluje. „Spíš prázdná. Jakoby mi něco uniklo, aniž bych si toho všimla.“
Když jí bylo padesát, přišel zlom. Ne náhlý, ale neúprosný. „Začala jsem si uvědomovat, že už nemám čas na odkládání,“ říká. „Dřív jsem si vždycky říkala, ještě rok, dva počkám na správného partnera. Jenže pak jsem si najednou spočítala, kolik mi je, a došlo mi, že ten vlak prostě odjel.“
Nepopisuje to dramaticky. Spíš s klidem někoho, kdo si prošel procesem přijetí. „Lidé si myslí, že lituju. Ale já nevím, jestli je to správné slovo. Spíš je to takové tiché ‚co kdyby‘. Co kdybych tehdy zpomalila. Co kdybych si dovolila chtít i něco jiného než úspěch.“
Dnes se snaží svůj život naplnit jinak. Více se vídá s přáteli, tráví čas s jejich dětmi, občas pomáhá jako mentorka mladším ženám, které stojí na začátku kariéry. A právě jim říká něco, co by dřív sama slyšet nechtěla: „Nikdo vám to neřekne nahlas, ale všechno mít najednou je těžké. Kariéra, vztah, rodina… chcete-li všechno, musíte o tom přemýšlet dřív. Ne až potom.“
Zároveň ale zdůrazňuje, že žádná cesta není špatná. „Každý život má svoji cenu,“ dodává. „Já jsem si vybrala tenhle. A i když má svoje tiché momenty, stále je to můj život. A já jsem za něj vděčná. Možná jsem zapomněla mít děti, ale nezapomněla jsem žít,“ uzavírá.
