Článek
Těžká nemoc jí otevřela oči. Poté, co vyslechla diagnózu rakovina prsu, začala dnes čtyřiačtyřicetiletá Angela Trimburová žít, jako by jí zbývaly už jen dva roky. Změnila způsob trávení času, cestu, kterou se ubírala její kariéra, opustila honbu za dokonalostí a potřebu mít všechno pod kontrolou.
Závislost, perfekcionismus a kontrola
„Rakovinu prsu mi diagnostikovali v roce 2018. Předtím jsem byla závislá na všech a na všem,“ sdílí herečka, tanečnice a choreografka. Visela hlavně na tanečním klubu, který vedla, a na lidech kolem něj.
„Byla jsem puntičkář s nevyčerpatelným množstvím energie. Do té role jsem se ale stylizovala, uvnitř jsem to tak necítila. Musela jsem mít všechno pod kontrolou. Komu píšeš? S kým komunikuješ? O všem jsem potřebovala vědět.“
V průběhu léčby jí postupně došlo, že za tím stojí chybějící spojení s rodinou. „Nebyli tam pro mě. Se sestrou jsme si blízké, ale tehdy jsme nebyly. Máma a táta nic. ,Zvolená rodina‘ mi byla vším. Na ty lidi jsem se upínala ze strachu, že bych je mohla ztratit.“
Sbohem milovaná prsa, kojení a spojení se sebou
Diagnóza ji přiměla spojit se se svou biologickou rodinou. Kontakt s matkou, otcem a sestrou také vyvolal myšlenky na vlastní mateřství.
Tehdy osmatřicetiletá Angela musela přijmout řadu zdrcujících skutečností. „Musíte říct ,sbohem‘ prsům, která jsou symbolem mateřství a sexuality. Přijmout fakt, že nebudete moct kojit, mít děti.“
Nikdy předtím ji ani nenapadlo, že by o tyto „samozřejmosti“ mohla přijít. „Rázem jste zbavena spousty věcí, které vás spojovaly se sebou samou a s budoucností.“
Napětí ustoupilo komedianství a jemnosti
Terapeutka jí doporučila klíč k co nejlepšímu zotavení. Řekla, že správné rozhodnutí je vždycky to, které mi způsobí nejmenší stres.
A tak Angela začala opouštět všechno, co v ní vyvolávalo napětí. „Naučila jsem se, jak být k sobě laskavá a nechat život plynout, i to, že některé věci nemusím mít pod kontrolou. I když nevíte, jaký je plán, jaké z toho vyplyne ponaučení, musíte věřit, že brzy to bude dávat smysl.“
Ženy, které rakovinu prsu přežily, ji na začátku léčby povzbuzovaly: „Věř mi, osobou, kterou se staneš, budeš milovat. Nebudeš toho litovat a nevzala bys to zpátky.“
Tehdy jim zrovna nevěřila. „Teď se mi moc líbí, kým jsem se stala. Vždycky jsem cítila, že mám v sobě něco víc, ale potlačovala jsem to. Bylo to takové komedianství. Dělala jsem skeče, byla jsem vtipná. Prožívání rakoviny mě uvolnilo. Jsem trochu víc pozorovatel. Občas mi chybí ta holka s tahem na branku, ale mám ráda své jemnější stránky,“ bilancuje Trimburová.
Nepřemítat, klidně rušit plány a říkat ne
Angela, která mívala neustále plnou hlavu myšlenek, se naučila nepřemítat a nelpět na plánech.
„Rušit plány u mě neexistovalo. Nemoc nebyla omluva. Když ale máte rakovinu, pořád to může působit jako výmluva, jenže vaše energetická hladina je tak nízko a jste tak unavení, že prostě nemůžete. Jako by to najednou lidé respektovali, vždyť přece chodíte na chemoterapii. Takže, když chcete zrušit plány, můžete.“
Pointa je však v tom, že abyste mohli říkat ne a rušit plány, nemusíte procházet ničím tak těžkým. „Prostě rušte a říkejte ne. Zároveň se zbavte strachu z toho, že byste mohli něco důležitého nebo zajímavého promeškat. Nedělejte nic, co nechcete, na to je život příliš krátký,“ doporučuje tanečnice.
Její zábavné taneční lekce jsou neustále vyprodané.
Pravidlo dvou let
Protože veřejně sdílela, čím prochází, spousta lidí za ní chodila a děkovali s tím, že rakovinu měla třeba jejich máma. Když se Angela na maminku zeptala, řekli, že se jí nemoc o dva roky později vrátila.
„Opakovaně jsem slýchala o návratu nemoci po dvou letech. Říkala jsem si: Co je to s těmi dvěma lety? Vrátí se rakovina za dva roky i mně? A tak jsem se rozhodla začít přemýšlet a chovat, jako by mi zbývaly jen dva roky života. Zní to jako temná myšlenka, ale není. Časová osa dává smysl, nestagnujete. Nemáte jen půl roku, neproškrtáváte seznam, ale nezbývá vám ani velkorysých pět let.“
Ve dvou letech je naléhavost, ale ne šílená, natož zoufalství. Zeptala se sama sebe, jestli chce dál žít, kde žije, a co by chtěla dělat, aby ji to opravdu naplňovalo. Prodala všechno, co měla, a v přepočtu asi se šedesáti tisíci korunami se z LA přestěhovala do New Yorku, kde se na Manhattanu stala učitelkou tance.
Absolutní štěstí je, když už nepotřebujete nic měnit
Začala pořádat taneční večírky a vést poněkud nezvyklé taneční lekce. Jsou zábavné, žádné počítání, profesionální průprava, ale kostýmy, třeba jako z kabaretu, včetně falešných cigaret nebo filmu Flashdance. Lidé jsou všech věkových kategorií a řídí se heslem „tanči, jako by se nikdo nedíval“.
„Jsem opravdu šťastná. Mým posláním je spojovat lidi a je úžasné, že je to moje práce. Když si položím otázku, co bych chtěla dělat, kdyby mi odteď zbývaly pouhé dva roky, bylo by to přesně to, co dělám. Nic bych neměnila,“ říká spokojeně Angela.
