Ponižování druhých: stále oblíbenější sport napříč společností

Lov na cokoli, co je jiné, vybočující, odlišné, začíná. Shaming neboli veřejné či soukromé hanění, zesměšňování nebo stigmatizace osoby nebo celé skupiny je fenomén, který se šíří napříč společností. Na první pohled se může zdát, že ztrapňování druhých je jen zlomyslné.

„Z evolučního hlediska mělo kdysi svůj účel. V malých komunitách sloužilo k udržení pořádku. Kdo porušil pravidla, byl přede všemi napomenut a ostatní se poučili,“ říká vztahová poradkyně a koučka Jana Řehulková.

Dnes se tento mechanismus přesunul hlavně do digitálního světa. Místo návsi máme sociální sítě a místo tří sousedů tisíce sledujících. Zahanbováním druhých si lidé posilují vlastní morální status ve stylu „já vím, co je správné“ nebo tím ventilují frustraci či závist. Někdy se přidávají jen proto, aby patřili k davu, protože být na straně většiny přináší pocit bezpečí.

Anonymita, virální šíření a rychlost reakce znamenají, že stačí jeden komentář v online světě a vaše pověst je v ohrožení. Přispívá k tomu fakt, že uživatelé sociálních sítí mají podle výsledků studie PubMed nižší morální citlivost, což zvyšuje tendenci k online shamingu. Navíc se v tomto prostoru smazávají hranice mezi soukromým a veřejným. Komentuje se vše - vzhled, vztahy, rodičovství i názory.

„Setkáte se tu s širokým spektrem lidí, a zároveň je tu obrovský tlak na dokonalost,“ popisuje Ridina Ahmedová, muzikantka a zakladatelka projektu Moje tělo je moje.

Je těžké cítit se v takovém prostředí dostatečný, je obtížné žít s pocitem bezpečného světa kolem. V poslední době se navíc tak zdokonalila umělá inteligence, že ztrácíme přehled o tom, co je realita. „V případě urážek se mnoho lidí schová za anonymní profil, a tak si dovolí napsat něco, co by do očí druhému neřekli,“ upozorňuje Ridina.

Shaming rozhodně není jen výsadou online světa. Nevyhýbá se ani školním lavicím. Ponižování přichází často a bohužel i od pedagogů, hlavně učitelů tělocviku. Výzkumy přitom ukazují, že podobné zkušenosti mohou u dospívajících posilovat agresivní chování - zkrátka stud a vztek jdou ruku v ruce. Urážky se dokážou vplížit i k nám domů. Často mají podobu „dobře“ míněné poznámky: „Seš vypasená prasnice, takovou holku žádnej normální chlap nechce.“

Jindy zase otec řekne dceři, že je flekatá jak kráva (má akné) nebo že má místo prsou ďolíky. Nepřeháníme, to jsou reálné citace.

Když tahle slova slyšíte od někoho blízkého, je to hluboce zraňující a je těžké si od toho držet odstup. Často ale o sobě nenávistně mluví i dospělá žena stojící před zrcadlem. Vedle přitom sedí její dcera, která to slyší a automaticky přejímá. Není pak výjimkou, že v pěti letech o sobě dívka tvrdí, že je tlustá.

„V rodinách za sebehodnocením a hodnocením druhých často není zlý úmysl, spíše nějaká výchovná snaha, která však může mít následky,“ upozorňuje Ridina Ahmedová. Takových rodinných příběhů ona sama za poslední roky slyšela a četla více než stovky.

Body shaming často normalizují i média. V první řadě samozřejmě bulvár, ale často jsme svědky toho, jak mainstreamová média přebírají podobný tón. „Naposledy se pozornost upnula na Janu Maláčovou, která kvůli onkologické léčbě měla paruku. ,Ta vypadá strašně. Vůbec jí to nesedí.‘ ,Haha, ta má tedy styl. Aha, ona má rakovinu.‘ ,Pozor, včera v debatě se ukázala bez paruky.‘ Proč musíme řešit a komentovat vzhled druhých? Veřejně činné ženy jsou přitom v hledáčku velmi často,“ říká Ridina Ahmedová.

I zdravotníci, učitelé nebo třeba manažerky se někdy ocitají pod palbou kritiky od kolegů či klientů. Výsledek? Vyhoření na dohled a chuť zabalit to dřív, než stihnete říct „porada“. A jedeme dál. Shaming se totiž objevuje dokonce i mezi matkami, kdy se ženy mezi sebou kritizují za způsob porodu, kojení či výchovu. Místo podpory a sdílení je tu najednou soutěž a tvrdá slova slouží jako obrana před vlastními obavami.

Ať už jde o vzhled, práci, rodičovství, nebo názory - urážky a ponižování bolí. Sarkasmus či výsměch jsou totiž formou agrese. „A agrese, i ta slovní, je nepřijatelná. Druhý nemá právo to dělat a já mám naprosté právo se vůči tomu vymezit. Můžu říct: ,Neptala jsem se na tvůj názor.‘ ,Asi to nemyslíš zle, ale není mi to příjemné. Pojďme prosím změnit téma.‘ Můžu taky odejít pryč z místnosti,“ radí Ridina. Ne vždy je to ale možné.

Pokud jde o online svět, tam je dobré začít vymezovat si vlastní prostor. „Nebojte se ztlumit nebo zablokovat lidi, kteří vám ubližují. Nastavení hranic je forma péče o sebe, ne slabost. Pozor si dávejte také na to, jak reagujete. Ten, kdo vás chce urazit, často čeká na váš názor. Proto je někdy lepší být klidný a tichý,“ doporučuje koučka Jana Řehulková.

Důležité je také nezůstávat s tím sám. „Z vlastní zkušenosti vím, že nemusí být snadné o tom s někým mluvit, ale zasloužíme si podporu v tom, co nás trápí. Zeptejte se sami sebe, komu byste se chtěli svěřit? Kamarádce? Nebo máte chuť zavolat na linku důvěry? Zajít si na terapii?“ vybízí Ridina Ahmedová. Sdílení pomáhá vrátit věci do rovnováhy a připomenout si, že vaše hodnota není určována cizími soudy.

Ideální by bylo zcela se bez ponižování a srážení obejít. Vždyť nikomu nijak zvlášť neprospívá. Nepřináší motivaci, jen stud a pocit selhání. Dá se ale odstranit? „Zcela asi ne, protože patří k lidské přirozenosti,“ tvrdí Jana Řehulková. Ale můžeme ho omezit kulturou empatie a respektu. A to nejsou jen měkké dovednosti pro naivky, ale opravdová síla. Umět se vcítit neznamená souhlasit se vším, ale vidět za hranice vlastního světa. Připustit, že ten druhý má jiný příběh, zkušenost i limity. Když někdo shazuje, uráží nebo zesměšňuje, není to o nás, ale o něm. A to je dobré si připomenout pokaždé, když se ocitneme v ohni shamingu.

„Myslím, že všichni můžeme začít vážit svá slova, a to jak směrem k ostatním, tak i vůči sobě. Nebudu druhým vnucovat nevyžádané názory na to, jak vypadají, a ani sama o sobě nebudu mluvit nenávistně,“ říká Ridina Ahmedová a dodává: „Mám pocit, že je dobré si odpouštět, že nejsme dokonalí. Někdy samozřejmě potřebujeme říct i něco nepohodlného. Tady je myslím možné naučit se, jak na to, abychom nezranili a zároveň měli svobodu mluvit o tom, o čem potřebujeme.“