Nevyžádané rady a další chyby, kvůli kterým se snaha podpořit druhé míjí účinkem

Emoční opora je někdy víc než fyzická. Umíme ji ale poskytovat tak, abychom skutečně podpořili lidi, na kterých nám záleží?

Kdo ví, jak podpořit partnerku nebo partnera, některého z rodičů, sourozence, přátele, kolegy, je pro ty, s nimiž tvoří důležité vztahy, opravdovým pokladem. Z druhé strany, když máme v někom oporu, cítíme se milovaní, víme, že si nás váží, a více mu důvěřujeme.

Je možné, že se dopouštíte hned několika chyb najednou. Jakmile o nich budete vědět, můžete s nimi postupně přestat.

Proč máte tendenci rozdávat rady? Rádi byste byli nápomocní a užiteční. Jenže většina lidí rady nechce. Potřebují, aby je někdo vyslechl. Mít někoho, komu mohou říct, co je znepokojuje či rozčiluje, říct to nahlas a slyšet se při tom. Právě tak to ze sebe dostanou.

Když dáváte rady, působí to tak, že chcete celý proces urychlit. Jako byste místo naslouchání říkali: „Udělej tohle a jdeme dál.“ Jak vnímáte, když to někdo udělá vám? Nejspíš cítíte, že ho váš problém nezajímá a chce od něj jít co nejdřív pryč. Zároveň vám bere možnost, abyste přišli na řešení sami, což je vždycky cennější a účinnější než rady od člověka, který nejen že není ve vaší situaci, ale pokud by byl, prožíval by ji jinak.

Jakmile se vám někdo začne svěřovat s tím, co právě prožívá, místo abyste ho nechali mluvit, začnete vyprávět, jaké to bylo, když se to samé dělo vám. Strháváte tak pozornost na sebe a tomu, kdo za vámi s důvěrou přišel, doslova kradete prostor. Najednou hrají prim vaše emoce, ty partnerovy se propadají do ještě hlubší negativity.

Přitom stačí jednou větou říct, že jste něco podobného už také zažili, a pak položit otázku, kterou ho vybídnete, aby se o své situaci více rozpovídal.

Jakákoli reakce z vaší strany může být velká výzva, pokud nebudete vědět, co říct. Jenže když mlčíte, ve druhé osobě vyvoláváte pocit, že nemáte zájem.

Teď vás možná napadá: „Tak mám teda tiše naslouchat, nebo mluvit?“ Naslouchat a občas protějšek podpořit stručnou otázkou: „Jak ses při tom cítil/a? Co si o tom myslíš? Co by sis přál/a, abych pro tebe teď udělal/a?“

Je normální, že když na vás někdo celé odpoledne mluví, navíc jste třeba každý v jiné části místnosti, vaše pozornost se tříští. Rozptyluje vás cokoli, na čem vaše oči spočinou nebo co vaše uši zaslechnou.

Pokud ale opravdu partner nebo potomek potřebuje vaši podporu a sedíte spolu u stolu, je opravdu důležité být vnímaví, všechno ostatní odsunout, jako by to neexistovalo, a soustředit se jen na něj.

V partnerově životě se děje něco významného a vy ho podporujete. Vyslechli jste ho, popřáli mu úspěch, což velice uvítal, ale pak jste to vypustili z hlavy. Například měl něco důležitého v práci, jeho otec musel na operaci. K večeru jste se opět sešli doma, ale vy jste se nezeptali: „Tak jaké to bylo? Co táta?“

Tím, že navážete, dáte najevo, že na partnera myslíte, i když spolu nejste fyzicky. Právě tak vypadá podpora, jíž ukazujete, jak moc vám na partnerovi záleží, a on si uvědomuje, jaký poklad ve vás má.

Oční kontakt je dalším ukazatelem zájmu. Pokud těkáte pohledem po místnosti, máte sklopené oči, díváte se z okna, signalizujete, že zájem nemáte. I když to tak nutně nemusí být. Pokud patříte k lidem, kterým oční kontakt nedělá dobře, zkuste na něm po krůčcích zapracovat, protože pro komunikaci ve vztazích je nesmírně důležitý.

Člověk, kterého máte podpořit, je rozrušený a „malováním čerta na zeď“ to opravdu nezlepšíte. Řekněme, že partner nebo vaše sestra za vámi přijdou s nepříjemným zážitkem z práce, respektive v novém vztahu, a vy zareagujete: „Co když tě vyhodí? Nechce se třeba s tebou rozejít?“

Vytváříte domněnky s tím nejhorším scénářem. Místo abyste vycházeli z toho, co o situaci víte, nechali partnera/sestru mluvit a podpořili je, vyděsíte je. Kdyby vás něco takového napadlo, nechte si to pro sebe a vraťte se k naslouchání. Váš protějšek je v rozpoložení, kdy potřebuje naději, i o ní podpora je.