Článek
Zda je někdo optimista, pesimista, nebo realista, vám nejlépe prozradí jejich okamžitá automatická reakce ve chvíli, kdy se stane něco hodně pozitivního, nebo naopak velmi negativního.
Nejjednodušší metodou je poslouchat. Co lidé typicky říkají před a po události?
Optimista
Před: „To zní skvěle. To určitě vyjde. Stoprocentně to klapne. No jasně! Určitě se to povede. To zvládneš levou zadní. Úžasné! Už teď se těším.“
Po: „Super! Skvělé! Bomba! Pecka! Paráda! Já jsem věděl/a, že se to podaří. Líp už to dopadnout nemohlo. Nevadí, tak třeba příště. Aspoň mám volné odpoledne.“
Realista
Před: „No, uvidíme. Nepředbíhejme událostem. Buď to vyjde, nebo ne.“
Po: „Škoda, tak třeba příště. Dopadlo to podle očekávání.“
Pesimista
Před: „To dopadne špatně. To nemůže dopadnout dobře. To prostě nemůže vyjít. To zas bude katastrofa.“
Po: „Čemu/Proč se divíte? Já jsem to říkal. Hůř už to snad ani dopadnout nemohlo. A to určitě ještě není to nejhorší.“
Základní nastavení mysli optimisty, realisty a pesimisty
Optimista očekává pozitivní výsledky. Selhání nebo překážky vnímá jako dočasné a spojuje je jen s konkrétními záležitostmi, aniž by je zobecňoval na celý svůj život. Věří, že všechno se nakonec v dobré obrátí.
Realista se spoléhá na logiku, data a konkrétní důkazy. Situace vnímá takové, jaké skutečně jsou, bez citového zkreslení. Připravuje se jak na pozitivní, tak na negativní výsledky.
Pesimista očekává negativní výsledky. Problémy vnímá jako trvalé, všudypřítomné a mnohdy také nevyhnutelné. Často pociťuje bezmoc a má sklony se hned vzdávat.
Do jaké míry za to můžou rodiče?
Ať už si lidé kolem vás, možná i vy sami, myslí, že jste se narodili jako beznadějný sluníčkář, vyrovnaný pohodář, nebo negativní bručoun a stěžovatel, genetika v tom hraje překvapivě malou roli.
Zhruba před třiceti lety výzkumy uváděly, že je optimismus, potažmo pesimismus, dědičný pouze z 25 %. Podle novějších dat jsou geny za pozitivní či negativní nastavení zodpovědné z 36 %.
DNA tedy tvoří základ životních postojů člověka. To ostatní, 64 až 75 %, závisí v dětství i později na vnějších vlivech. V dospělosti se pak přidává možnost pracovat na svém nastavení vědomě a aktivně.
Oddělené systémy a naučený optimismus
Vědecké studie vyvrátily i další hojně šířený mýtus - že jde o dva póly jednoho spektra. Ve skutečnosti optimismus a pesimismus souvisí s odlišnou aktivitou v mozkových hemisférách. Optimismus aktivuje převážně levou, pesimismus zase pravou.
Protože je optimismus či pesimismus více než ze dvou třetin naučený, můžeme toto nastavení měnit. Slouží k tomu naučený optimismus. Koncept, který zpopularizoval „otec pozitivní psychologie“, psycholog Martin E. P. Seligman.
Co umí? Zjednodušeně řečeno, jde o metodu pro dospělé, díky které můžou přenastavit své vzorce myšlení a posunout se od zarytého pesimismu k vyváženějšímu realismu nebo nadějeplnému optimismu.
Tři klíčové otázky a odpovědi o pesimismu
1. Co způsobí, že se stanete pesimistou?
Pesimismus sílí hlavně v důsledku vnějších okolností. Může jít o odpozorované chování pesimistických rodičů nebo prarodičů, neúspěch ve škole, bolestivý rozchod, vážné zranění, které člověku náhle změní život.
2. Má pesimismus i nějaké výhody?
Pesimističtí lidé očekávají horší průběh i výsledek. Díky tomu jsou opatrnější, pečlivěji se připravují a detailněji plánují. Můžou tak předejít řadě chyb. Jelikož jsou obecně obezřetní, nedělají tolik zbrklých rozhodnutí. Chrání se tak třeba před finančními ztrátami nebo úrazy.
3. Je pesimismus nakažlivý?
Negativita je nakažlivá a stejně tak pesimismus. Zkuste s takto nastavenými lidmi strávit nějakou dobu a všimněte si, jak se cítíte. Čím více času budete v jejich společnosti, tím více jejich negativní energie nasajete. V dětském věku vás takto nejvíc ovlivňují rodiče, v dospělosti partneři a kolegové. V oslabení nebo ve stresu budete jako optimista či realista jejich nálady přejímat rychleji, než když jste v plné síle.
Když jste příliš optimističtí
Optimisté jsou obecně oblíbenější než pesimisté, avšak „sluníčkáři“ lezou řadě lidí na nervy. A nejde jenom o oblíbenost. Přehnaný optimismus může být na škodu i z jiných důvodů.
Lidé s růžovými brýlemi často podceňují nebezpečí a naopak přeceňují pravděpodobnost příznivých výsledků. Kvůli tomuto zkreslenému úsudku mají sklon pouštět se do rizikového chování a experimentů. Zároveň hůř chápou negativní emoce a nepříjemné zkušenosti ostatních.
Jak být optimističtější bez toxické pozitivity
Nejvýhodnějším nastavením pro život je optimismus s realistickým přístupem. Optimismus v něm není naivní ani slepý. Člověk pevně věří v pozitivní budoucnost a zároveň nepopírá ani nepotlačuje aktuální problémy, pochybnosti či těžkosti.
Při toxické pozitivitě člověk všechno negativní a bolestivé popírá, odmítá vidět a nutí sebe i ostatní do stoprocentní pozitivity. Výsledek má opačný efekt, protože pak kromě snahy něco vytěsnit navíc bojuje s pocitem viny, že se necítí dostatečně pozitivně.
Dovolte si prožívat všechny emoce. Přiznejte si a přijměte negativní pocity, ale neutápějte se v nich. Není to pro vás tak jednoduché? Pamatujte, že každá emoce odezní. Když se vám něco nepodaří, neříkejte si, že se nedaří nic. Realisticky uznejte, že tohle se nepodařilo, ale příště to bude jinak. Obklopujte se zdravě optimistickými lidmi, věnujte se aktivitám, které vám dělají radost.
