Jak efektivně komunikovat s lidmi, kteří vám skáčou do řeči

Sešli jste se s kamarádkou/kamarádem, jste na rande, na návštěvě u rodičů, hovoříte s kolegyní či s kolegou. Vyřknete pouhých pár vět, možná ani to ne, a najednou vás ta druhá/ten druhý usekne v půlce věty, nebo dokonce v polovině slova. Nedovolí vám dokončit myšlenku a začne sama/sám hovořit. A co hůř, možná vám s klidem skáče do řeči opakovaně.

Dá se s tím něco udělat a přitom se nezachovat stejně? Jak takového člověka účinně a zároveň taktně sami přerušit, abyste mohli doříct aspoň jednu větu nebo se vůbec dostali ke slovu? Je to možné, a dokonce na to existují hned tři osvědčené taktiky. Kterou z nich použijete, si vyberete podle toho, jak moc je situace „vážná“.

Je dobré si uvědomit, že ne každé přerušení má stejný důvod - stejně jako se liší i samotní lidé. „U některých je skákání do řeči dáno osobností, jiní ho okopírovali například od rodičů, u dalších může být spojené s  duševní poruchou. Nemohou si zkrátka pomoct, jejich mozek je nastavený tak, že druhé přerušovat musí,“ říká právník, motivační řečník a odborník na komunikaci Jefferson Fisher.

Něco je napadne a okamžitě to musí ven. Musí okamžitě říct, co jim přijde na mysl, jinak by to mohli zapomenout. „Většinou to nedělají úmyslně a nejsou si toho ani vědomi. Nechtějí vás srážet ani se povyšovat. Přerušují, aniž by o tom přemýšleli, nedělá to z nich špatného člověka,“ vysvětluje Fisher.

Konkrétních příčin se ve chvíli, kdy s nimi konverzujeme, nemáme šanci a ani nepotřebujeme dopátrávat. Jak bychom také mohli, když nás ani nepustí ke slovu či nenechají domluvit? Důležitější je naučit se s nimi jednat a mluvit tak, aby šlo o dialog, nikoli monolog a abychom se nedopouštěli toho, čeho se dopouštějí oni. Asertivně a ve vší slušnosti.

Když vás někdo přeruší poprvé, neřešte to. Jakmile nám někdo skočí do řeči, máme tendenci se bránit a říkat věty jako: „Promiň, ale ještě jsem nedomluvil/a. Promiň, to ještě není všechno.“ Pokud jsme trochu vznětlivější, „promiň“ vynecháme. O to ostřeji naše ohrazení vyzní.

Zkuste si navnímat, co taková věta vyvolává ve vás. Cítíte tu tíhu? Zareagovali jste příliš ostře. Ano, někdo vám skočil do řeči, ale podobně ostrá reakce vyvolává dojem, že jste nejistí, že vás taková „drobnost“ jako přerušení uprostřed věty dokáže naprosto vyvést z míry. To nepůsobí dobře.

Pokud toho druhého napoprvé necháte, aby vás přerušil, respektive na to nijak nereagujete, dějí se dvě věci:

Jestliže má ten, k němuž hovoříte, potřebu něco říct a nepřeruší vás, je situace vlastně horší. Místo toho, aby se soustředil na to, co říkáte, se plně koncentruje na to, co potřebuje říct on sám. Podle Fishera je to tedy strategický krok.

Člověk, který vás nechtěl přerušit úmyslně, to udělal, protože si nemohl pomoct. Vy jste mu dali tichý souhlas, aby řekl, co potřebuje, umožnili mu, aby to v sobě nedusil. Myšlenky by se v něm hromadily jako v tlakovém hrnci a do chvíle, než byste domluvili, předali mu slovo a tím umožnili všechnu tu páru vypustit, by nevnímal jediné vaše slovo.

„Řekl, co potřeboval říct, vy jste poslouchali. Jakmile domluví, nereagujte na to, co řekl, neupozorňujte na to, že vám skočil do řeči. Navažte ve své promluvě tam, kde jste skončili,“ doporučuje Fisher.

Pokud vás dotyčný přeruší znovu, a můžete si být jistí, že k tomu téměř na sto procent dojde, budete mít právo se ohradit. Zatímco pokud byste to udělali při prvním přerušení, mohli byste vypadat nejistě, nevyrovnaně, naštvaně a tak dále, podruhé už na to máte právo. S klidem můžete říct: „Doteď jsem tě poslouchal/a, teď je řada na mně.“

Při druhém přerušení už to nenechávejte být. Oslovte ji/ho jménem. V dnešní době se oslovení jménem dost vytrácí nebo naopak nepříjemně vypočítavě nadužívá, přitom je to nesmírně mocný nástroj. Když někoho oslovíte jménem, upoutá to jeho pozornost. Použijte tedy jméno a přidejte větu: „Kateřino, když mě přerušuješ, nedokážu tě poslouchat.“

Důležité je, jak tuto větu vyslovíte. Pokud jste ostří, případně dokonce i mírně zvýšíte hlas, nebude mít očekávaný dopad. „Nadechněte se, řekněte ji klidným pevným hlasem a pomalu. Budete tak znít sebevědomě a ukážete, že máte věci pod kontrolou. Jen zřídka se stává, že vás následně dotyčný přeruší znovu. Kdo by chtěl mluvit, když ho ten druhý nedokáže poslouchat?“ vysvětluje účinnost tohoto kroku Fisher.

Kdyby přece jen přišlo i další přerušení, použijte frázi: „Rád/a si tě poslechnu, ale nejprve dokončím, co říkám.“ Vyjadřujete tím, že chcete poslouchat, ovšem nejdřív potřebujete dokončit svou řeč, abyste se mohli plně soustředit na tu její/jeho.

Nezabraly body 1 a 2? Někdo vám opakovaně skáče do řeči, přestože jste mu to laskavě a ve vší slušnosti dali jasně najevo? Poskytli jste dostatečný prostor, teď už je nutné poněkud přitvrdit a nastavit hranice.

Můžete říci třeba: „Povídáme si/mluvíme spolu, nebo mám jen poslouchat?“ Případně: „Mluvíme spolu/vedeme dialog, nebo jsem na přednášce?“ Opět je nesmírně důležité, jak to řeknete.

Abyste docílili toho, že už vám ta druhá/ten druhý znovu neskočí do řeči, musíte být asertivní. Jestliže to nejde jinak, nebojte se říct: „Pokud mě budeš dál přerušovat, budu muset náš rozhovor ukončit.“

Nejlépe funguje metoda upřímnosti. Začněte větou: „Omlouvám se, že tě musím na chvilku přerušit.“ Pak rychle a stručně řekněte, co potřebujete říci, a nechte toho, komu jste skočili do řeči, pokračovat.

Nedělejte to ale jen tak, kdykoliv máte nutkání něco říct. Omezte se na situace, kdy potřebujete opravit fakta, něco objektivního, kdy je třeba to, co mluvčí prohlásil, uvést na pravou míru, vysvětlit, konkretizovat.

„Opět na začátku použijte jméno. Například: ,Jakube, musím tě přerušit/vím, že tě přerušuji/omlouvám se, že tě musím přerušit, stalo se to loni v srpnu.‘ Hotovo, přerušení je u konce, přerušený může mluvit dál,“ uvádí konkrétní příklad odborník na komunikaci Fisher.

Komunikace s lidmi, kteří skáčou do řeči neustále, je obtížná a frustrující. Možná se to naučili v prostředí, kde vyrůstali, a komunikuje tak jejich rodina. V některých kulturách přerušování není problém, je to běžná součást konverzace. U nás to ale je nežádoucí jev.

Nezafunguje-li ani jeden z předchozích tří bodů, zkuste změnit formu komunikace. Například můžete navrhnout, že budete komunikovat jen psanou formou: „Zjišťuji, že nám jde komunikace lépe v textových zprávách, e-mailem, na Messengeru. Jsi pro, abychom se k tématu vrátili později v e-mailu?“

Můžete mít i opačnou zkušenost. To sice není o přerušování, ale velmi cenná rada na závěr. Jsou lidé, s nimiž se po telefonu nebo osobně komunikuje naprosto skvěle a příjemně. Pak vám ale pošlou e-mail a připadáte si, že vám snad píše někdo úplně jiný. Jsou strozí, ostří, úseční.

Navrhněte: „Co kdybychom odteď komunikovali jen po telefonu/jen osobně?“ Nejspíš se vám oběma uleví.