Článek
Patří na oddělení, kde lidé umírají, humor?
Bez humoru bych tam nepřežila ani jediný den! Kdybychom se neuměli smát, ta tíha by nás všechny okamžitě rozdrtila. Lidé, kteří na našem oddělení nikdy nebyli, mají zkreslenou představu, že tam panuje hrobové ticho nebo usedavý pláč, že chodíme snad s kosou.
Jistě, pláč k tomu neodmyslitelně patří, slzy jsou očistné a my se jim vůbec nebráníme. Ale lidé by byli překvapení, kolik se toho u nás namluví a jak moc se i s pacienty nasmějeme. Humor, i ten černý, a schopnost zasmát se jsou tou nejlepší zbraní proti vyhoření. Paliativní péče se nesoustředí na smrt, ale na kus života, který má nemocný před sebou. A my jsme pořád na straně života.
Osud mě natvrdo otestoval, když rakovina plic zasáhla moji maminku a má profese se protnula s rolí dcery.
Proč jste po dvaceti letech vyměnila svět showbyznysu za nemocniční chodby?
Život mě tam dotlačil sám. Vyrůstala jsem v rodině televizní hlasatelky a country muzikanta, takže svět médií, divadla a celebrit pro mě byl určitou normou. Chvíli jsem koketovala s herectvím, pak studovala popový zpěv na konzervatoři, protože jsem se chtěla stát zpěvačkou, později jsem pracovala jako tisková mluvčí v několika známých pražských divadlech.
Jenže pod tou pozlátkovou slupkou, která mě na chvíli oslnila, mě vždycky zajímala reálná hloubka. Už jako malá jsem věřila tomu, že moje kroky povedou k medicíně, která mě fascinovala, ale v pubertě se ve mně holt ozvaly umělecké geny… Zásadní zlom přišel, když mi na onkologické onemocnění umíral tatínek.
Co jste při jeho odchodu prožívala?
Tátovy poslední týdny jsme trávili všichni pospolu a já si z toho odnesla poznání, kterému bych do té doby absolutně nevěřila – že umírání může být krásný čas! Tehdy se mi naprosto otočily hodnoty. Rozhodla jsem se, že vystuduji sociální práci, prošla jsem výcvikem krizové intervence, stala se poradcem pro pozůstalé a začala se věnovat paliativní péči v pražské Thomayerově nemocnici.
Pro někoho velmi ostrý, ale pro mě vlastně přirozený střih. Pak mě osud otestoval natvrdo, když rakovina plic zasáhla moji maminku. Tam se profese drsně protnula s rolí dcery. Zjistila jsem, že i když mám nastudovanou veškerou psychologii, u vlastní mámy jsem jen vyděšené a bezmocné dítě… Naučilo mě to ale ještě větší empatii a pokoře vůči rodinám, o které se starám. Když mi dnes na chodbě pláče nešťastná dcera, vím přesně, co se v ní odehrává, protože ten její strach jsem si sama prožila.
Slovo „paliativa“ v lidech pořád vyvolává husí kůži. Proč z ní máme strach?
Protože žijeme v kultu věčného mládí, úspěchu a stoprocentního výkonu. Smrt jsme schovali za zdi ústavů, už neumíráme doma jako dřív. Lidé si bohužel paliativu pletou s beznadějí. Myslí si, že když přijde náš tým, zbývá pacientovi posledních pár hodin života. To je ale obrovský omyl. Paliativa není o umírání. My neurychlujeme ani neprodlužujeme smrt. Řešíme, aby člověk netrpěl nesnesitelnou bolestí, aby neměl nevolnosti či úzkosti, aby mohl dýchat, být s blízkými a uzavřít si své záležitosti. Paliativní péče může trvat týdny, měsíce a někdy i roky. Pomáhá pacientovi žít co nejplnější život navzdory tomu, že má nevyléčitelnou diagnózu. Když tohle rodiny pochopí, spadne z nich obvykle obrovský balvan.
Co se začne dít v rodině, když lékaři oznámí, že už nemoc nevyléčí?
Nastane obrovský smutek a strach z nejistoty. Lidé mají pocit, že jedou v autě a někdo jim v plné rychlosti zhasnul světla. Jsou paralyzovaní obavami. Naše role v té první chvíli není jen sypat z rukávu racionální rady, my tam s nimi v tom emocionálním chaosu i jenom jsme. Držíme je za ruku, necháme je plakat nebo jen tak v tichu sedět. Potom začneme ten obří balvan strachu společně rozkládat na menší, zvládnutelné kousky. Naše paliativní oddělení má ve znaku maják a přesně tak funguje – do chaosu vnášíme jasné světlo, klid a orientaci. Pacient i jeho blízcí mají jistotu, že na to nejsou sami. Tohle vědomí našich rodin je pro nás velmi důležité.
S maminkou Martou (vlevo) a dcerou Laurou v Domažlicích na Chodských slavnostech v tradičních krojích
Platí to i pro děti? Neměli bychom je před těžkou realitou spíš chránit?
Vůbec ne, tím jim spíš ubližujeme. Děti mají geniální radary, vycítí napětí, šuškání i pláč. Když jim lžeme nebo pravdu tajíme, jejich fantazie si domyslí daleko horší horory a často začnou přemítat o tom, že za ten smutek doma mohou třeba samy. Musíme s nimi mluvit na rovinu, úměrně jejich věku. Když jim ukážeme, že smutek a loučení k životu patří, dáváme jim lepší psychickou odolnost do budoucna. Život nikoho z nás není jen o hezkých věcech, smrt k životu patří, stejně tak smutek a pláč.
Když stojíte na prahu věčnosti, všechny materiální touhy a povrchní věci se odpaří.
Jaké největší chyby dělají příbuzní u lůžka nemocného?
Nejsou k sobě upřímní, často proto, že chrání jeden druhého. Dědeček na lůžku moc dobře ví, že odchází. Rodina to ví taky. Ale když se sejdou, nikdo to nevysloví. Příbuzní křečovitě nasadí úsměv a vykládají: „Musíš bojovat, dědo, na jaře pojedeme na chalupu.“ Dědeček smutně kýve, protože je nechce ranit. Výsledkem může být osamělost v té situaci pro obě strany. Přitom otevřený, upřímný rozhovor, i když je strašně proplakaný, přináší úlevu a někdy i smíření.
Jak se při práci v paliativní péči díváte na eutanazii?
To je velmi citlivé téma. Hodně se to ve mně pere. Na jednu stranu respektuji právo člověka rozhodnout si o svém životě, zároveň nevím, jak zajistit, aby to nebylo zneužitelné. Bližší je mi spíš institut asistované sebevraždy. Lidé se víc než smrti samotné obvykle bojí fáze umírání – nesnesitelné bolesti, ztráty důstojnosti a toho, že budou rodině na obtíž. Dnes ale špičková paliativní péče umí opravdu efektivně řešit všechny symptomy a také zajistit služby, které poskytují důstojnost. Umírání se dnes s dobrou paliativní péčí rozhodně nerovná utrpení.
Kromě krizové intervence a paliativy působíte také v projektu Sanitka splněných přání ASČR. O co přesně jde?
O nádherný a srdcový projekt, jeden z prvních u nás. Je to sanitka, která je vybavená vším potřebným zdravotnickým materiálem a přístroji, ale jejím úkolem je plnit poslední přání lidem v terminálním stadiu nemoci. Na cestě je vždycky doprovází profesionální zdravotníci. Klienti už jsou třeba i upoutáni na lůžko, potřebují podporu přístrojů, léky a běžným autem by se již nikam nedostali. Jejich přání bývají obvykle velmi prostá, ale pro ně mají až obří význam. Když totiž stojíte na prahu věčnosti, všechny materiální touhy a povrchní věci se úplně odpaří. Zůstane jen to podstatné. Lidé nejčastěji touží po věcech, které zdravý člověk bere jako úplnou banalitu.
Vzpomenete si na přání, které vás osobně velmi zasáhlo?
Zrovna nedávno si mladá lékařka z Moravy přála navštívit Prahu – jít na kafíčko do oblíbené kavárny a prohlédnout si v centru obchody. Pro zdravého člověka nic zásadního. Ale pro ni… Teď plánujeme pro pána zcela upoutaného na lůžko možnost být na svatbě svého syna. Všechna přání jsou v podstatě velmi významná, když si člověk uvědomí, jak nemoc úplně vezme možnost zažívat běžné věci.