Článek
Seriál Na tělo sleduje sedm bývalých spolužáků gymnázia, kteří se chystají na třídní sraz po třiceti letech. Ohlížejí se za svým mládím a hodnotí, kam v životě došli, někteří prožívají krizi středního věku. Jak období takzvaného středního věku vnímáte ve svém životě vy?
Pro mě je to úžasné období, moc si ho užívám. Spoustu věcí z minulosti si nepamatuju, možná naštěstí pro mě. (směje se)
Vzpomínky na mládí a filmové začátky vám nedávno osvěžila obnovená premiéra filmu Šeptej, která proběhla na filmovém festivalu ve Varech. Jaké to pro vás bylo?
Nakonec to byl zvláštní a silný zážitek, překvapilo mě to. Myslela jsem si, že to bude spíš takový neformální happening. Ale tím, že projekci navštívil i prezident, to celé najednou hrozně zvážnělo. Jako by tím film dostal punc, že má pořád co vypovědět o své době. Ten film samozřejmě částečně zestárnul, dneska se točí jinak, třeba daleko dynamičtěji, ale tu dobu, její témata a atmosféru zachycuje věrně. Na projekci přišel i náš nejstarší syn František, bude mu 21, takže je jen o pár let starší než já v době natáčení, a dokonce i jemu se to líbilo.
Bylo pro mě rozkošné vidět sebe i všechny kolegy o třicet let mladší. Režisér David Ondříček tehdy přizval k práci svoje kamarády a lidi, kteří ho něčím zaujali, i když tenkrát třeba ještě nebyli profesionálové. Díky tomu filmu se vyprofilovali a dneska jsou úspěšní.
Jak jste se cítila, když jste na plátně viděla sedmnáctiletou Táňu?
Viděla jsem v ní ještě svoji tehdejší čistotu, spíš dítě než ženu. Uvědomila jsem si, že jsem asi dospěla daleko později, než jsem si myslela. Překvapilo mě to, protože jsem měla pocit, že už tehdy jsem byla takové eldorádo, ale to asi přišlo až později.
Napadlo by vás tehdy, že se Šeptej bude po třiceti letech promítat a že na projekci jednou přijde i prezident?
Vůbec ne. Nebyla to moje první role a brala jsem to prostě jako další natáčení. Samozřejmě mě zajímalo, jak bude výsledek vypadat, ale že by se z Šeptej mohl stát kultovní film, to by mě vůbec nenapadlo. Člověk v tom věku, a možná ani v té době, takhle nepřemýšlel. Producent asi řešil, jakou bude mít film návštěvnost a jestli bude úspěšný, ale mně tohle bylo úplně jedno.
Otevřela se mi úplně nová vrátka. Naši synové už jsou velcí, skončilo období piplaček
Říkala jste, že to vaše „eldorádo“ přišlo až později. Kdy jste tedy začala divočet?
To kdybych si pamatovala… Ale určitě už to bylo docela divoké v době, kdy jsme točili Návrat idiota. S Aňou Geislerovou, Pavlem Liškou a Jirkou Macháčkem jsme byli silná parta rebelů, lidí, kteří měli rádi společnost a nevadilo jim přijít na plac unavení. Jsou herci, kteří potřebují být soustředění a připravení, my jsme všechno nechávali spíš síle okamžiku.
Když se díváte na svoje syny, máte pocit, že jejich generace prožívá mládí jinak? Méně divoce, než jsme byli zvyklí my v devadesátých letech?
Určitě to sleduju a jsem vlastně ráda. Mají to opravdu jinak a je to v pořádku. Každá generace má svoje.
O čem jste v sedmnácti nebo osmnácti letech snila? Měla jste představu, kam byste se chtěla v životě dostat?
Nevím, jestli jsem vůbec o něčem snila – prostě jsem žila. Všechno se nějak dělo a možná to bylo ještě lepší, než bych si dokázala vysnít. Jelo to v docela rychlém tempu. Nebyla jsem žádný snílek a vlastně jím nejsem ani dneska.
Nemám vysněné role, ceny nebo zážitky ani nikoho, s kým bych si nutně chtěla zahrát nebo se setkat. Celoživotně to nechávám plynout a ono se to nějak daří. Osud to stejně vždycky vymyslí ještě úplně jinak, než si člověk představuje. Samozřejmě v dobrém i ve špatném.
V seriálu Jana Hřebejka Na tělo hraje její dceru Julie Eva Horáčková.
Kdybyste se mohla vrátit do mládí se zkušenostmi, které máte dnes, udělala byste něco jinak?
Určitě by se našly nějaké drobnosti. Že člověk nemusel tamtomu říkat tamto a podobně. Ale nejsou to žádné zásadní záseky. Mám ráda odpověď Jardy Jágra: „Vrátit to nejde, takže nad tím nemusím přemýšlet.“ Je to pak daleko jednodušší.
Jak vnímáte věk, ve kterém jste teď?
Má proti mládí nějaké výhody? Stoprocentně. Jsem úplně spokojená tak, jak to teď je, do mládí bych se nevracela. Navíc se mi otevřela úplně nová vrátka. Naši synové už jsou velcí, skončilo období těch sice milovaných, ale přece jen piplaček. Kvalita rodičovství je najednou jiná a nabízí mi daleko větší svobodu.
Myslím, že tohle zažívá spousta žen. Najednou si říkáte – co teď? Byla jsem zvyklá žít v zápřahu, pořád obklopená dětmi a jejich kamarády, a teď je to takové prázdnější. Tohle léto už jsem to vnímala opravdu hodně. Každý ze synů má svoje výlety, podnikají cesty do zahraničí, mají svůj život.
U někoho by to možná mohlo vést k tomu, že se začne cítit osaměle. Vy to tak nemáte?
Tím, že jsme se s Vojtou potkali v době, kdy už jsem měla dvě děti, zažíváme teprve teď čas, kdy jsme opravdu sami pro sebe. A to je moc hezké. Už nemusíme řešit, jestli a kdo bude hlídat. Máme před sebou novou etapu, ale vlastně je to trochu, jako bychom se v tom vztahu vrátili na začátek.
O stárnutí se dnes často mluví velmi pozitivně a my o něm teď vlastně mluvíme stejně. Nepatří k němu ale přece jen i to, že člověk něco ztrácí a musí se s tím smířit?
A co ztrácíte?
Co třeba pracovní příležitosti? Není to v českém prostředí pořád trochu tak, že těch výraznějších rolí začne v určitém věku ubývat? Nebo už se to podle vás mění?
Já bych řekla, že se teď otevírají témata přesně tohohle věku, a i věku dalšího. Už před deseti lety jsem si říkala, že s blížící se padesátkou konečně bude o čem hrát. Do té doby to je pořád – má mě rád, nemá mě rád, budu s ním, nebudu s ním… Ale teď přicházejí zajímavější témata. Aspoň pro mě. Připadají mi barevnější, protože i život je teď bohatší, už něco víte. Hrát nanynku, která neví, co se sebou, pro mě není tak zajímavé. Jasně, tělesná schránka postupně odchází, ale zároveň jsem zdravá a plná energie. Mně tenhle věk opravdu přijde perfektní, z mnoha důvodů.
Jaká další pozitiva v něm nacházíte?
Řekla bych, že už mám kolem sebe hodně lidí, kteří jsou vyrovnaní sami se sebou. Pokud jsou tam, kde chtěli být, je s nimi úplně skvělý být. Navzájem si přejeme, podporujeme se, odcházejí ambice být v první řadě. Většinou už máme svoje potomky, takže teď chce každý dát do první řady spíš svoje dítě a sebe už tolik neprožívá.
A taky si člověk víc užívá čas se svými rodiči, protože už samozřejmě ví, že nebude trvat věčně. Přestává s nimi bojovat kvůli tomu, že ho iritují svými názory nebo něčím jiným. Je shovívavější.
Vaše postava v seriálu Jana Hřebejka Na tělo je v podobném věku. Prožívá ho stejně spokojeně jako vy?
Bohužel ne. Ona si možná myslela, že by to takhle mohla mít, ale není tam, kde by chtěla být. Je věrná, pečující, zajímá se o svou dceru, o svého muže, jenže o to vlastně nikdo nestojí. Postupně si uvědomí, že je v té rodině sama a že o ni nikdo nemá zájem. Manžel ji potřebuje v podstatě jen k tomu, aby mu uvařila, jinak si žije svým vlastním životem.
A protože ani oni dva nemají vyřešený svůj vztah, trpí v tomhle bahýnku i jejich dcera. Přichází s různými problémy dnešní doby, jako je sebepoškozování, neváží si sama sebe, svého těla.
To zní docela vážně. Je takový celý seriál?
Právě že není. Zabývá se problémy dnešní doby, což mi přišlo skvělé. A je jako život sám – chvíli se smějete, chvíli pláčete, jste optimisté a pak se zase propadáte do beznaděje.
Moje postava tu situaci nakonec vyřeší, nabere dech. Do jejího života přijde někdo, kdo jí pomůže z toho vyplout a zjistit, co doopravdy chce.
Dospívající mají sice nepřeberné množství možností, ale to neznamená, že to mají jednodušší
V seriálu vychováváte dospívající dceru, zatímco sama jste maminkou tří synů. Představovala jste si při natáčení, jaké by to bylo mít doma holku?
Jo, a strašně jsem si oddechla, že mám jen ty syny! (směje se) A oddechnu si pokaždé, když mluvím s kamarádkami, které mají dcery. I když ony mi samozřejmě zase říkají, že si neumějí představit, že by měly syny, a ještě v tomhle počtu. Ale já jsem spokojená.
Řekla bych, že se syny je to možná fyzicky náročnější – víc vaříte, víc perete, jste více akční, ale to mi nevadí. U dcer je potřeba víc se věnovat jejich nitru, jejich emocím. Jenže mně stačí moje vlastní nitro, toho mám dost i tak, zvlášť když se musím připravovat na náročnější role. Nevím, jak bych to jako herečka s dcerami zvládala. (směje se)
Jsou dnešní mladí přecitlivělí, jak někdy říká starší generace, nebo bychom měli jejich trápení brát stejně vážně, jako je berou oni?
Člověk musí mít určitou rozlišovací optiku. Jsou děti, které z vrtochu a kvůli nepřebernému množství informací proudících internetem vyzobávají, čím by mohly být zajímavé a čím by na sebe mohly upozornit. Ale pak jsou tu děti, které se v téhle náročné době opravdu ztratily nebo ztrácejí. Jsou vykořeněné, protože tempo je rychlé.
Je chyba, když se rodina nikdy pořádně nesejde společně u stolu, aby spolu poobědvali, popovídali si, strávili spolu čas. Aby se to dítě ukotvilo a bylo vyslyšené. To pak může být bolestivé. Nemusí to ani končit sebepoškozováním nebo nějakými velkými temnotami. Stačí, že se dítě cítí ve vlastní rodině opuštěné. To jsou podle mě samy o sobě hrozně smutné pocity.
Měla to naše generace jednodušší?
Za nás se rodiče taky moc nezajímali, co a jak prožíváme. Jenže my jsme možná měli víc tendenci být spolu – vyjít ven, mít svoji partu a tam ty věci sdílet. Dneska se niterné věci sdílí na internetu. Nejsem toho příznivcem, neumím si představit, že bych se ze svých bolístek vypisovala na sociálních sítích.
Dnešní doba je každopádně náročná a určitě bych byla opatrná s nějakými rychlými soudy. Dospívající mají sice nepřeberné množství možností, ale to neznamená, že to mají jednodušší, možná spíš naopak.
Puberta? Jako rodič prostě musíte přijmout, že budete několik let za úplného tupce
Vaši starší synové už mají pubertu úspěšně za sebou, u mladšího ještě probíhá. Máte nějaký návod, jak tímto náročným obdobím hladce projít?
Víte co, já mám tohle období ráda. Celý život jsem z něj čerpala, schovávala jsem si různé pubertální hlášky a gesta a pak je používala v životě i ve svých rolích. Třeba takové to koulení očima ve smyslu, že je někdo úplný debil. (směje se)
Pro dnešní děti na prahu dospělosti je puberta zkouška, stejně jako to byla zkouška pro nás. Snaží se vyrovnat s autoritami a vymezit si svůj prostor v životě.
Film Davida Ondříčka Šeptej (1996) je generační výpovědí.
Takže puberťákům fandíte?
Určitě, pořád v sobě kus puberťáka mám a vnitřně s tím věkem sympatizuji. Samozřejmě člověk musí dětem v tom období dávat i nějaké mantinely, ale obecně mi puberta přijde hrozně zábavná a dobrodružná. Myslím, že rodiče si pubertální projevy svých dětí nemusí brát tolik osobně, to pomáhá. Je potřeba uvědomit si, že to není namířené přímo proti vám, jenom v tu chvíli zastupujete pozici toho, kdo říká – já jsem tady šéf.
Když teď vystoupím z auta a mám jenom kabelku, jsem opravdu přešťastná. Strašně si to užívám
Nad spoustou věcí pak můžete mávnout rukou. Říct si – jasně, potřebuješ si to teď vyzkoušet a je to v pořádku, protože pak si to snad nebudeš zkoušet za deset let na svojí ženě nebo na svých dětech. Jako rodič prostě musíte přijmout, že budete několik let za úplného tupce. (směje se)
To je inspirativní nadhled. Máte pocit, že si vás synové váží, i když v pubertě dávali najevo nesouhlas?
Myslím, že ano. Občas zažívám taková potvrzení. O něčem diskutujeme a já vidím, že je můj názor zajímá. Ne že by za mnou vyloženě chodili a čekali, co jim poradím, nebo potom všechno udělali tak, jak řeknu. Ale vnímám, že je zajímá, co si myslím. A to mi stačí. Řeknete si v tu chvíli, že asi nejste úplně marný rodič.
Funguje to i obráceně? Jsou věci, ve kterých se chodíte radit vy za nimi?
Samozřejmě. V něčem vědí daleko víc než já, třeba co se týká digitalizace, rezervačních systémů a tak. Ale chodím za nimi třeba i s otázkami genderové korektnosti… Zajímá mě jejich pohled a jejich odlišné názory.
Vysvětluji jim, že musejí pochopit, že mezi našimi generacemi uběhlo třicet let a pro nás je například ten technologický vývoj opravdu masakr. Když jsem byla v jejich věku, jezdili pánové v metru s bedýnkou a telefonem – a tomu se říkalo mobil. Nebo jsme se chodili podívat do Štěpánské ulice, protože tam byla taková budka, do které jste dali kartu a vyjely z ní peníze.
Vyprávím jim to, aby pochopili, že to, jak se svět proměnil, je pro nás náročné a že nemusíme být otevření všem těm novinkám, které doba přináší.
Když jsou teď vaši synové už tak velcí a samostatní, nebývá vám někdy smutno po době, kdy byli malí a mohla jste je pochovat a pomazlit?
No… Počítám, že jednou – neříkám, že v blízké době – budu babička. A tam to zase přijde. Takže mi po tom vlastně smutno není. Naopak bych teď nechala ruce trošku odpočívat.
Uvědomila jsem si, kolik toho za ta léta nadělaly, pořád byly v pohybu, pořád něco nosily, upravovaly. Takže když teď vystoupím z auta a mám jenom kabelku, jsem opravdu přešťastná. Strašně si to užívám.
Tatiana Dyková v 5 bodech
Narodila se 13. července 1978 v Praze jako Tatiana Vilhelmová.
V dětství se věnovala zpěvu a baletu.
Kariéru odstartovala ještě jako studentka konzervatoře ve filmu Indiánské léto (1995), následovalo Šeptej (1997).
Ocenění Český lev získala za hlavní role ve filmech Návrat idiota (1999) a Štěstí (2005).
Z prvního manželství s producentem Pavlem Čechákem má syny Františka (20) a Cyrila (18). Otcem nejmladšího Aloise (13) je současný manžel Vojtěch Dyk.
