Článek
Léto prožíváte na Letních shakespearovských slavnostech v hábitu abatyše. Jak se vám v něm v letních vedrech hraje?
Moc příjemné to není. Nejsem v tom ale sama, v Komedii omylů máme všichni kostýmy, které se hodí spíš na říjen. V tom obrovském čepci nemám vůbec odhad, každou chvíli jím někoho šťouchnu do oka nebo se někde zašprajcuju. Vždycky si při tom vzpomenu na jeptišku v Četníkovi ze Saint Tropez, nechápu, jak se vešla do toho malinkatého citroënu.
O herectví jsem nikdy nesnila. Pokaždé říkám, že jsem herečka omylem, že se mi tak prostě zbláznil život
Satisfakcí je bezpochyby smích diváků.
Je mi v tomhle představení moc dobře, odehrává se v krásném prostředí Pražského hradu, lidi se dobře baví. Legraci si užíváme i my, všichni kolegové jsou moc vtipní a ani nevnímám, že tam jsem mezi nimi nejstarší.
Jak bohatou zkušenost máte se Shakespearem?
Na shakespearovských slavnostech jsem už hrála královnu Markétu ve slovensko-české produkci Richarda III. a Montekovou v Romeovi a Julii. U nás v Městských divadlech pražských v Kupci benátském, Králi Learovi, Zkrocení zlé ženy a naposledy v Romeovi a Julii, kde hraju Kapuletovou. Na to, že u Shakespeara tolik ženských rolí není, jsem si v něm zahrála dost.
S Městskými divadly pražskými jste spojená skoro třicet let.
Přitom jsem nikdy v angažmá být nechtěla. Zamlada jsem hlásala, že angažmá je hrob českého divadla. Šla jsem do něho především kvůli režisérům Michalovi Dočekalovi a Honzovi Nebeskému, se kterými jsem se potkala v osmdesátých letech.
Když jsem v roce 1981 skončila školu, nastoupila jsem do kladenského divadla. Za dva roky se mi narodil Jakub a já už zůstala na volné noze. I když ta doba nebyla nijak veselá, divadelně jsem prožívala krásná léta v zajímavých projektech se zajímavými lidmi, jako byli Michal a Honza.
Když po revoluci dostali pod svá křídla Divadlo Komedie, skupina, která s nimi pracovala, je tam následovala. Různě se to tam pak proměňovalo, ale i když jsem několikrát zvažovala volnou nohu, drží mě tam jedna věc.
Městská divadla pražská mají jako příspěvková organizace povinnost dělat i náročnější inscenace, které by jako zájezdové představení pořadatelé těžko koupili. Ti chtějí jen kusy, při kterých se lidi budou bavit.
Jedna z vašich rolí v divadle Rokoko je v inscenaci Podivuhodný případ Benjamina Buttona o muži, který místo stárnutí postupně mládne. Život vaší postavy, jeho lásky, však jde opačným směrem.
Začínám tam jako holka skákající na trampolíně a končím jako babička, která ho chová v náručí. Přiznám se, že se s pomocí osvětlovače na trampolíně trochu ulejvám, abych nebyla tak udýchaná.
Kdybyste mohla, v jaké fázi byste ten běh času zastavila?
Někde po čtyřicítce. Člověk už něco zažil a zároveň má ještě hodně energie. Já ale vůbec nemám tendenci cokoli zastavovat nebo vracet. Jedině bych třeba ještě ráda strávila den, kdy byly děti maličké. Hrozně rychle se to zapomene. Pochovat si svého dvouletého Jakuba nebo Marjánku, to je asi jediné „kdyby“…
Nejsem typ, který musí hrozně moc pracovat a pořád chce v divadle zkoušet něco nového
Vy byste nechtěla, aby vám znovu bylo třeba dvacet?
Kdepak, člověk je úplně blbej a pořád opakuje ty samé chyby. Naše generace určitě. Ta dnešní je přece jen dál, než jsme byli my. My se hrozně dlouho probouzeli. Možná kdybych v tom věku měla dnešní zkušenosti. Jenže takhle to zkombinovat nejde.