Jenovéfa Boková: Dcera mě učí být na sebe hodná

Nejtěžší to měla Tereza Ramba, která ztvárnila právě Simonu, to na ní stojí ty nejtěžší scény. Postava Simoniny švagrové Dany, kterou jsem hrála já, pro mě byla naopak takovým pozitivním záchytným bodem, protože svou osobností do celého příběhu vnáší lidskost a klid.

Podstatné pro mě bylo, že se k příběhu přistupovalo citlivě. Rodina Simony Monyové měla možnost číst scénář, všechno se s ní konzultovalo. Bylo vidět, že je pro tvůrce důležité, aby s výsledkem byli blízcí Simony v souladu.

Ano, je to strašně silná ženská, i když působí křehce a jemně. Bylo pro mě zajímavé poprvé hrát člověka, který stále žije. Najednou cítíte úplně jinou zodpovědnost. Nejde jen o inspiraci skutečným osudem, ale o konkrétního člověka, který ten příběh pořád nese v sobě.

Měla jsem možnost si s Danou promluvit a hodně mi to pomohlo. Chtěla jsem vědět, jak Simonu vnímala, jak prožívala celé to období. Bylo z ní cítit, že se snažila pomáhat, ale zároveň respektovala hranice, které jí Simona nastavila. Nebyla to žena, která by se někomu vnucovala nebo mu říkala, jak má žít. Spíš byla připravená být nablízku, když bylo potřeba.

Určitě je dobře, když má projekt i nějaký společenský přesah. Tohle je navíc téma, které se bohužel týká obrovského množství lidí. Po zavraždění Simony Monyové výrazně vzrostl počet telefonátů na krizové linky. Ženy se začaly víc ozývat a vyhledávat pomoc, protože si uvědomily, že podobné situace nemusejí skončit dobře.

Pokud by seriál znovu pomohl otevřít debatu a někomu dodal odvahu násilí nebo toxické chování ve vztahu řešit, tak to má obrovský smysl. Myslím, že je důležité, aby lidé věděli, že v tom nejsou sami a že existuje moment, kdy už člověk nemá jen všechno vydržet a doufat, že se to změní.

Většinou mluvíme v souvislosti s domácím násilím o ženách, protože těch případů je většina, ale neměli bychom zapomínat ani na muže, kteří domácí násilí také zažívají. Tam je to velké tabu.

Mám pocit, že kolem toho slova dnes existuje strašně moc emocí a různých významů, které s jeho původní podstatou často ani nesouvisí. Pro mě feminismus znamená hlavně to, aby všichni měli stejné možnosti a stejná práva. Aby bylo jedno, jestli je člověk žena, muž nebo trans člověk. V tom úplném základu je pro mě feminismus vlastně obyčejná lidskost a respekt.

Globálně vzato si ženy rozhodně nemůžou říct, že už je všechno vyřešené. U nás se samozřejmě situace posunula obrovsky dopředu, ale některé rozdíly pořád existují, jen jsme si na ně možná zvykli natolik, že nám přijdou normální, třeba nerovnosti v oblasti platů.

Nerovnosti určitě existují. Já mám štěstí v tom, že mám skvělou agentku, která umí vyjednávat podmínky za mě. Dřív mě vyčerpávalo obhajovat si vlastní hodnotu a handrkovat se o to, za kolik stojím. Na druhou stranu nechci všechno zjednodušovat. Někdy je rozdíl v honorářích logický – když má někdo za sebou obrovské zkušenosti nebo je jeho role náročnější. Není všechno černobílé.

Je pravda, že asi nejsem ten typ člověka, který by chtěl stát někde na barikádě a všechno vidět konfliktně. Spíš se snažím přemýšlet nad tím, proč věci fungují tak, jak fungují. A taky vím, že každý máme trochu jinou cestu a jiné nastavení. Jsem v některých věcech hodně tolerantní a dlouho věřím, že se všechno vyřeší po dobrém. Někdy je to dobře, někdy člověk zjistí, že měl svoje hranice nastavit dřív.

Možná i proto mě oslovila právě postava Dany v Monyové. Není to někdo, kdo hlasitě bojuje, ale člověk, který druhému nabízí oporu, klid a bezpečí. Tenhle typ síly je mi blízký.

Teď už nemám práce tolik, tak je to lepší. Když jsem natáčela, byl s dcerou partner a fungovalo to skvěle. Dešťová hůl se točila v jižních Čechách, takže jsem často dojížděla do Budějovic, a když jsme tam pracovali delší dobu, přijeli za mnou. V tomhle mám obrovské štěstí, že to doma držíme společně a že dcera má s tatínkem krásný vztah.

Zároveň ale cítím, že teď si chci práci dávkovat opatrněji. Dcera je pro mě absolutní priorita, nechci být často pryč. Mám ráda svoji práci a potřebuju ji, ale nejsem nastavená tak, že bych chtěla jet jeden projekt za druhým bez zastavení. Přemýšlím nad tím, čemu řeknu ano a kolik energie tomu chci dát. První rok jsem nepracovala vůbec a jen se sžívala s Ellou.

To je otázka, kterou si pořád ještě sama pokládám…

Myslím, že se to pořád učím. Ella je strašně živá, temperamentní. A mojí největší výzvou je nezadusit v ní tu radost ze života a její přirozenost, ale zároveň jí dát nějaké hranice, aby mohla fungovat mezi lidmi.

Dítě je obrovské zrcadlo. Ukáže vám věci, které děláte dobře, ale i ty, které byste možná chtěla změnit. Stalo se, že jsem měla nějakou krizi a rozbrečela jsem se. Přišla ke mně a utěšovala mě: „Maminko, dýchej, to bude dobrý.“ Ale má to i druhou stránku, třeba když mi řekne jinou větu, kterou taky slyšela ode mě: „Seš drzá, nebuď na mě drzá!“ (směje se) To si člověk uvědomí, jak strašně všechno nasává.

Snažím se být k ní upřímná a respektovat ji jako osobnost. Neberu ji jako někoho pod sebou. Jsem jen o něco dál na cestě a zkouším ji životem provést. Taky na ni někdy křiknu, nejsem dokonalá matka. Ale důležité pro mě je, abychom si to potom vysvětlily a aby v sobě nenesla pocit, že je špatně ona sama.