Článek
Bojíte se někdy u svých knih?
Myslíte, co jsem to napsala za blábol? Nebo jestli se bojím vrahů, které jsem stvořila?
Třeba. Anebo toho, až na jaké lidské dno vás příběh zavedl.
Mám spíš strach z toho, že mě psaní zavede úplně jinam, než jsem původně plánovala. Což se taky stává, že všechno nakonec skončí úplně jinak. To bude asi tím, že jsou moje romány inspirované životem, tam také nevíme, kam nás osud zavede. Někdy jsme od něčeho hrozného jen krůček, stačí být ve špatnou chvíli na špatném místě.
Když jste chystala knihu o stalkingu, strávila jste čtyři hodiny na internetové seznamce, abyste věděla, jak to tam chodí. Musela jste kvůli knize Zapalte hranici podniknout něco podobného?
Tady jde o vydírání, a to jsem nepodstoupila. Jsem totiž chudá překladatelka, takže by ani nemělo smysl mě vydírat. Nehledě na to, že jiné tajemství, než kolik vážím, nemám. A to by asi nikomu nestálo za to zveřejňovat.
O vašich knížkách se mluví jako o detektivkách, ale mně to k nim moc nesedí. Vám ano?
Detektivka je asi nejjednodušší zkratka, příběhy se totiž vždycky nějakým způsobem točí kolem kriminálních činů. Ale mně připadá zajímavější psychologické pozadí. Navíc moje postavy nakonec musí záhadu nebo zločin vyřešit samy a pro to žádný výraz v češtině nemáme. Snad bychom mohli vycházet z anglického mystery. Jenže říkat tomu „tajemství“ je blbý.
Co vás pudí ke psaní?
Já vlastně nevím, asi přetlak fantazie. Odmala jsem pořád něco četla nebo psala, už asi v pěti letech jsem smolila tiskacím písmem pohádky a pak na základce detektivky. Byla jsem asi dítě na zabití.
Proč? Dítě, které si tiše čte anebo píše, je přece sen každého rodiče.
Jenže já jsem četla místo toho, abych se učila. Což se týkalo hlavně předmětů, které mě nebavily. Moje maminka učitelka z toho byla nešťastná, protože si myslela, že učitelské dítě by mělo mít samé jedničky. Já měla tři dvojky. Což byl skandál.
Vadilo mi, že ženy vystupují v detektivkách buď jenom jako oběť, nebo jako ozdoba.
Co jste četla nejraději?
Všechno! Pokud jde o detektivky, začínala jsem s Agathou Christie, kterou mi doporučila máma. Asi měla pocit, že tam není žádný sex, a tudíž mě knížka nezkazí. Kolem dvanácti let už mi ale její detektivky začaly připadat trochu jako pohádky, tak mi máma strčila Japrisotovu Past na Popelku. To mě úplně uchvátilo, tehdy jsem si říkala, že bych chtěla jednou psát něco takového. I později mě u detektivek vždycky víc zajímalo psychologické pozadí než to, kdo je vrah.
Vaše dětské detektivky se tomu podobaly?
Rozhodně to byly hrozně naivní příběhy. Časem se všechny poztrácely, ale myslím, že kdybych si je dneska přečetla, za břicho bych se popadala. Nechtělo se mi psát o klasických českých policajtech, kteří nás buzerovali, že nemáme občanku, máme dlouhé vlasy a tak podobně. Tak jsem si vymýšlela detektivky z Ameriky, o které jsem věděla totální prd. Spolužáci na ně dokonce tvořili pořadník, což nechápu. Všechny byly psané rukou, takže nevím, jak to ti chudáci mohli přečíst.
Takže československého policajta nahradil americký detektiv?
Detektivka! Vždycky jsem měla ve svých knížkách ženy, protože mi vadilo, že ve většině detektivních románů jsou buď oběť, nebo na ozdobu. Nehrají žádnou akční roli. A upřímně řečeno, s někým jako slečna Marplová jsem se fakt identifikovat nedokázala, přestože jsem dnes možná starší, než je v příbězích ona.