Článek
Sotva na obrazovkách skončil seriál Buldok z Poděbrad, čekala vás divadelní premiéra.
Ve Studiu DVA uvádíme novou komedii našeho kmenového režiséra Patrika Hartla Blbka. Je nás tam pět a moc se mi líbí, že všechny role jsou hezky vyvážené, nikdo tam nenosí tašku, jak se říká, ale všichni tam máme co hrát.
Patrika jsem se ze začátku trochu bála. Když jsem slyšela jeho bláznivý smích, říkala jsem si, že to je asi šílenec. Ale pak jsem s ním nazkoušela moje milované představení Lovci bobrů a zjistila jsem, že to je velmi inteligentní a citlivý člověk. A že mě zajímá i do budoucna. Bylo to zřejmě vzájemné, protože mě obsadil do další své komedie.
Jeho komedie Lovci bobrů pro vás musí být zajímavá i tím, že tam ve svých čtyřiapadesáti hrajete ženu toužící po mateřské roli.
Potvrzuje mi to, jak kouzelný prostor je jeviště. Nedávno jsme potřebovali záskok v představení Veletoč v divadle Kalich, což napsala moje maminka a také tam hraje. Za nemocného kolegu tam zaskakoval můj milý kolega Petr Pěknic a hrál Ivě partnera. Přitom je mezi nimi třicet pět let rozdíl. Mně to nejdřív přišlo neuvěřitelné, ale na jevišti to fungovalo.
Když jsem začala v Lovcích bobrů zkoušet Bohunu, která touží po dítěti, tak jsem si říkala, jak dlouho to můžu hrát. Nebudou se smát, když říkám, že chci mít dítě, a přitom mám dvě dospělé děti? Teď už si s tím nedělám starosti. Ostatně v Kukačkách jsem jen pár let předtím taky porodila.
V Buldokovi z Poděbrad ztvárnila svéráznou policejní vyšetřovatelku a samoživitelku se dvěma dospívajícími syny, kapitánku Radku Fabiánovou.
V divadle nejen hrajete, ale i režírujete.
Režírovala jsem v Kalichu Pusťte mě ven!, což je hra víceméně pro jednu herečku, tedy pro maminku. Pustily jsme se do toho během druhé covidové vlny, když jsme si myslely, že už z té izolace zešílíme. Začaly jsme spolu docházet do divadla Kalich, kde nic nefungovalo, netopilo se, od pusy nám šla na jevišti pára. Když jsem se dívala do toho prázdného hlediště, napadlo mě, že možná už nikdy žádné divadlo nebude. Vypadalo to naprosto beznadějně, ale my jsme si s maminkou vzdorovitě řekly, že to nazkoušíme. Jak jsme řekly, tak jsme udělaly a hrajeme to pořád. Hraju tam roličku služky, mám tam výstup na začátku a na konci.
Režírujete i v divadle Studio DVA.
Před čtyřmi lety jsem tam nazkoušela s maminkou a Evou Holubovou komedii Jezinky a bezinky. Mám tam zase malou roličku.
Kde se ve vás vzaly režisérské ambice?
Tatínek byl herec a režisér, oba moji rodiče provozovali v devadesátých letech rodinné zájezdové divadlo, kde se projevovali i autorsky. To byla cesta, kterou jsem se vydala i já.
Kdy začala?
Když jsem skončila ve svém prvním angažmá v Mladé Boleslavi, přinesla jsem do televize dva scénáře. Oba byly realizované. Jeden s názvem Maryška jsem režírovala sama, druhý, který se jmenoval Na psí knížku, pan režisér František Filip. V obou hrála hlavní roli maminka.
Tehdy jsem pochopila, že to je něco, co mě baví nejvíc. Režírovat, co si sama vymyslím a napíšu pro lidi, kteří to pak skutečně hrají. A případně si v tom i zahraju. Prostě plnokrevný zážitek.
Rady od rodičů jsem nikdy nechtěla, vždycky jsem si chtěla cestu najít sama. Dcera to má stejně
V té době mi bylo jednatřicet, narodil se syn Vincenc, pak dcera Adina a já se dlouho intenzivně věnovala dětem. Jsem ráda, že jsem tuhle zkušenost udělala před mateřstvím, protože bych k tomu později už nemusela mít odvahu.
