Článek
V seriálu O lidech a koních jste si zahrála Vali, plachou ošetřovatelku koní. Sama jste velkou milovnicí koní. Byla pro vás blízkost s postavou výhodou?
Je pravda, že mě s Vali spojuje vztah ke koním, a v tom to pro mě bylo blízké a přirozené. Zároveň ale platí, že postava nikdy není totožná s člověkem, který ji hraje. Každý má ke koním jiný přístup a jinou zkušenost, takže i tady bylo potřeba si Vali nějak vystavět a pochopit ji po svém. Na tom mi vlastně přijde zajímavé, jak rozdílný ten „koňácký“ svět může být. Je v něm hodně emocí, někdy i soutěživosti a konfliktů – každý má pocit, že právě jeho způsob je ten správný.
Třeba já osobně dostihy nepodporuji, i to je součást mého vlastního pohledu.
A upřímně si uvědomuju, že i já sama někdy zastávám poměrně vyhraněné postoje. O to víc mě bavilo hledat, jaká je právě Vali a čím se ode mě liší.
Máte taky tendenci druhé opravovat?
Asi ano, mám k tomu sklony. Možná spíš než opravovat mám tendenci být v některých věcech přísnější nebo kritičtější. Nejvíc mi vadí situace, kdy má člověk možnost se vzdělávat a posouvat, ale zůstává úplně uzavřený vůči jakékoli konstruktivní zpětné vazbě. Zároveň si uvědomuju, že nemám ambici ani možnost napravovat ostatní.
Můžu mluvit sama za sebe a snažit se jednat podle toho, čemu věřím. O to důležitější pro mě bylo, jak se pracovalo na natáčení s koňmi. Johana Spáčilová, která se o ně starala, odváděla skvělou práci. Její přístup byl velmi citlivý a respektující – opravdu dbala na to, aby byli koně v klidu, cítili se dobře a nepřekračovaly se jejich limity. To pro mě bylo zásadní. Upřímně, byla jsem připravená z projektu odejít, kdyby to takhle nastavené nebylo.
Opravdu?
Ano. Nedokázala bych se několik měsíců koukat na někoho, kdo přímo přede mnou týrá koně. To tolerovat prostě nemohu.
Umět volit slova tak, aby člověk druhého nezranil, a přitom byl upřímný, je náročná disciplína
Zmínila jste, že svět koní je tvrdý a konkurenční, ne příliš tolerantní. To se ale možná týká i jiných odvětví, ne?
Určitě, myslím, že to není specifické jen pro svět koní. Podobnou míru konkurence nebo uzavřenosti najdeme i v jiných odvětvích. U koní je to ale něčím specifické – pro většinu lidí je to velmi osobní téma a silně se do něj promítá jejich vlastní nastavení i emoce.
Je to trochu, jako kdybyste někomu říkala, že špatně vychovává vlastní dítě. Každý to vnímá citlivě a snadno se to dotkne jeho ega. I proto bývá těžké přijímat odlišné názory. O to víc si vážím lidí, kteří si dokážou zachovat otevřenou mysl, nezavírají se před jiným pohledem a jsou schopní přijmout i konstruktivní kritiku – i když to není vždy příjemné.
Řekla byste, že umíte volit slova? Že dokážete upozornit někoho na něco, co mu nemusí být příjemné? Jste diplomat?
Snažím se o to, i když ne vždy je to jednoduché. A netýká se to jen koňského světa, ale i osobních a rodinných vztahů. Umět volit slova tak, aby člověk druhého nezranil, a přitom byl upřímný, je vlastně docela náročná disciplína.
Ještě nedávno jsem třeba hledala koně k pronájmu, protože jsem se rozloučila se svým předchozím a věděla jsem, že bez koňského parťáka dlouho nevydržím. Člověk ale nehledá jen koně – hledá hlavně majitele, se kterým si lidsky sedne.
S Markem Lamborou v seriálu O lidech a koních
Což může být složitější…
No právě. Narazila jsem na jednu paní, která měla krásnou kobylku, ale viděla jsem, že jí není nejlépe. Paní to buď neviděla, nebo vidět nechtěla a byla přesvědčená, že pro ni dělá maximum. Věděla jsem, že to pravděpodobně nikam nepovede, ale stejně jsem cítila potřebu to alespoň zkusit. Napsala jsem jí co nejcitlivěji, že mi některé věci nepřijdou v pořádku a že mám určité obavy. Reakce byla víceméně taková, jakou jsem čekala. A i to je součást toho – člověk se snaží být diplomatický, ale ne vždy se to setká s pochopením. Zároveň jsem si z toho odnesla, že není vždy nutné prosazovat svůj názor za každou cenu.
Na druhou stranu je to těžké, protože když vám na tom zvířeti záleží, máte potřebu se ozvat a aspoň to zkusit. Člověk tak pořád hledá rovnováhu mezi respektem k druhým a vlastní odpovědností.