Paralympionička Simona Bubeníčková: Jsme sportovci tělem i duší. Nestojíme o lítost

To, co se teď děje, je doslova mazec. Ale ráda si na to zvykám. (směje se) Jsem strašně vděčná fanouškům a rodičům. Všem, kteří mě podporovali. Ráda si s nimi podám ruku, podepíšu se. Čekalo mě neuvěřitelné přivítání ve Velkém Poříčí, kde žiji. I na gymnáziu v Broumově.

Celé je to jako sen. Ale mám-li prozradit ten největší, který jsem snila před paralympiádou, bylo to šest medailí. To byl ten můj nejtajnější sen. Každý sportovec ho asi má. Proto tam jede. Vyhrávat. Jenomže pak jsem se pár týdnů před paralympiádou necítila nejlíp.

Měsíc předtím byl světový pohár. Dolehla na mě únava a vyčerpání. Na posledním tréninku doma jsme byli rádi, když jsme předjížděli turisty. Tehdy jsem si říkala: „Tak alespoň jednu medaili.“ Až těsně před odjezdem do Itálie jsem se dala do kupy.

V prvním závodě jsem byla hodně nervózní. Také jsem podcenila běh, měla jsem respekt ze své nejisté formy. Ale na druhou stranu to byl vůbec první závod, který jsem dokázala odstřílet čistě.

V cíli za mnou přišel náš mediální zástupce Tadeáš Mahel s otázkou, jestli mám večer čas, že mi bude někdo volat. Čekala jsem, že to bude nějaký novinář, ale spletla jsem se. Byl to David Kratochvíl. Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Sleduji jeho sportovní kariéru. Fandím mu. Vlastně je pro mě vzor. Jeho úspěchy a to, jak zvládá ten tlak okolí. Ale nikdy jsme se do té doby nesetkali, nikdy jsme spolu nemluvili.

Neprozradil mi žádné tajemství úspěchu. Ale on sám prostě ví, co říct. Použije ta správná slova. Ví, kdy mlčet a druhého vyslechnout. Člověk mu to věří, protože on si prošel tím samým. Zůstali jsme spolu v kontaktu. Říkal, že chce jít studovat psychologii. A to by určitě měl. (směje se) Mně pomohl hodně.

Den nato jsem dojela druhá. Nechala jsem na trati všechno. Byla jsem extrémně vyčerpaná, takže z cíle mě museli odnést na nosítkách. Kolem mě byli doktoři a říkali mi, že mám půl hodiny na to, abych se dala dohromady a došla si pro medaili. Jinak tam David (Šrůtek, trasér) půjde sám. Tak jsem se hecla a deset minut před vyhlášením jsem se postavila na nohy.

Myslím si, že výhoda to je. Než jsem naplno oslepla, znala jsem a viděla spoustu věcí. Mnoho jsem toho zažila. Takže nemám v hlavě tmu. Vidím obrazy. Ve své hlavě vidím. Byť to může znít divně.

O zrak na levém oku jsem přišla už ve třech nebo čtyřech letech. Když mi bylo deset, tak hned po nástupu do školy, v září nebo v říjnu, jsem začala špatně vidět ze třetí lavice na tabuli i pravým okem. Doufali jsme, že třeba půjde jen o dioptrie. Ale verdikt lékařů zněl: atrofie očního nervu.

Snažili se zjistit proč. Cvičila jsem zrak. Dostávala léky ze Spojených států. Ale nic nepomáhalo. Je to záležitost mozku. Lékaři nevědí, proč se mi to stalo.

Tím, že jsem jako malá přišla o vidění na levém oku, bylo trochu jasné, jak to dopadne s pravým. Že za určitý čas přijdu i o něj. Byť jsme věřili a doufali, že zůstane jen u jednoho oka. Úplně jsem přišla o zrak před dvěma a půl lety.

Moji rodiče k tomu vždycky přistupovali pozitivně. Podporovali mě. Nikdo se nehroutil.

A stejně tak v klubu se k tomu postavili čelem, ne zády. Hledali způsob, jak mi pomoct, abych mohla na lyžích běhat dál. Aniž bychom něco věděli o paralyžování, začal mi pomáhat můj trenér David Šrůtek. Trasérskou roli zkoušelo víc lidí, ale spolu nám to funguje nejlépe.

Byla to pozvolná cesta, která trvá už pět let. Je mým trasérem a trénuje nás Martina Chrástková. David má na sobě mikrofon a vzadu takovou ledvinku, v níž má reproduktor, odkud vychází jeho hlas. A ten já slyším. Mluví prakticky neustále. (směje se) Abych ho dobře slyšela, máme ideálně odstup tak dva tři metry. Při sjezdu mi chytne hůlku, s každým výdechem říká hop.

Před závodem máme vždy důkladně načtenou trasu, takže zhruba vím, jak pojedu, ale při běhu mě upozorňuje na kopec, rovinky, zatáčky, klasiku. Vždy s odpočtem 3, 2, 1, teď.

Občas je těžké trefit stopu, musím posunout lyži. Upozorňuje mě na díry, začátek a konec stopy. Zkomplikovat nám tuto komunikaci může silný vítr nebo například hluk z tribuny, to občas končí tím, že neslyším správně a najednou jedeme vedle sebe.

Mluvit na mě nesmí. Před střelbou mě může praštit hůlkou do nohou, abych si srovnala polohu, ale jak začnu střílet, už nemůže dělat nic. Terč je vzdálen deset metrů a střed je velký lehce přes dva centimetry. Já slyším takové vrčení jako diváci v televizi a v nejvyšším tónu musím vystřelit. Pak se trefím. Ale snadné to není.

Při závodech máme připraveno deset erárních laserových zbraní, můžou mít různé odchylky, trošku jiný tón. Byla jsem ráda, když před rokem biatlonový svaz koupil první dvě zbraně. Teď mám jednu já doma. Do té doby v Česku nebyly žádné. Jen v rukou soukromníka. Takže nejsem na vlastnosti jiných zbraní zase tak citlivá, jako jiné sportovkyně.

Nejsem perfektně vystřílená a rozhodně se mám ve střelbě kam posouvat. Ale to je dobře. Proto jsem s tím začala.

Biatlon jako disciplínu jsem si přidala loni, protože tak to prostě většina běžců na lyžích dělá. Mám pak víc možností si zazávodit. Díky tomu jsem tuto sezonu mohla odjet čtyři světové poháry, a ne jen dva.

Často se mě lidé ptají, zda se mi po oslepnutí proměnily nebo zesílily jiné smysly. Nejde o to, že by se změnily, spíš začnete ostatní smysly víc používat, víc je vnímat. Zrak vás nerozptyluje. Proto slyším přijíždět auto dřív, než ho slyší nebo vidí ostatní. Ale to je hodně individuální.

Každý z nás si něčím prošel, má za sebou nějaký příběh, ale jinak mezi námi a zdravými sportovci není rozdíl. Jsem profesionální sportovkyně. Je to má životní vášeň. A stejně tak to asi mají ostatní z paralympijského týmu. Jsme sportovci tělem i duší. Nestojíme o lítost. Jsme normální a chceme, aby se tak k nám ostatní chovali. I já říkám: Uvidíme se nebo na viděnou. A nic špatného mi na tom nepřijde. (směje se)

Studuji gymnázium v Broumově. Příští rok mě čeká maturita. Ráda bych šla studovat vysokou školu do Brna. Jsem ve třídě se zdravými studenty, ale mám asistentku. Kamarádíme se. Chovají se ke mně úplně normálně. A až když to nejde, pomůžou mi. Třeba v matematice. Ale většinu zvládám sama.

Mezinárodní paralympijský výbor umožnil ruským a běloruským sportovcům startovat, a to pod státními symboly. Na olympiádě nesměli. My jsme se spolu s českým paralympijským výborem rozhodli vyjádřit nesouhlas s jejich účastí tím, že jsme nebyli na zahajovacím ceremoniálu. Chtěli jsme stát na jedné straně s těmi, které Rusové napadli. Ale tím to neskončilo.

V mém prvním medailovém závodě na vítězné bedně stál tým Rusů. Při jejich vyhlášení jsme se odklonili a nepřistoupili na společnou fotografii. Přišlo nám to vhodné a rozumné se takto zachovat. Bylo to gesto, které se dostalo do světa. A když jsme potom šli do novinářské uličky, přiběhl Tadeáš a prostě rovnou oznámil, že ruským médiím dávat rozhovory nebudeme. To se mi ulevilo. Ještě že tam byl.

Nikdo mě však nemohl uchránit před zraněním nosu. (směje se) Svou první medaili jsem slavila tak mohutně, že mi při skákání vylétla před obličej a praštila mě do nosu. Nekrvácelo to dlouho a krom jizvičky na nose jsem si odvezla z Milána spoustu úžasných a šťastných zážitků. Bylo to neuvěřitelných čtrnáct dnů a popravdě se mi vůbec nechtělo domů. Tak snad si to příště minimálně také tak užijeme. Udělám pro to, co budu moct.