Nikol Kouklová: Udály se nepříjemné věci, ale musí se jít dál

Vnitřní potřeba něco dělat, nečekat jen, až zazvoní telefon. Hlavně jsem našla hru, která mě oslovila. Dá se to shrnout tak, že divadelní společnost Uvidíme vznikla, když jsem vloni našla text Prádelna v Brooklynu od Johna Patricka Shanleyho, který si mě získal na první čtení.

Bez váhání jsem hru poslala Romanu Zachovi, ať si to přečte. Nazkoušeli jsme spolu v Divadle Bez zábradlí dvě inscenace, kde jednu z nich, Lásku z mládí, i režíroval. Jeho styl práce mi sedí. Prádelna v Brooklynu je tragikomedie, má ale i své temné polohy, Romana jsem v tom viděla na první dobrou. Doufala jsem, že by ho to mohlo zaujmout jako herce i jako režiséra.

Hledali jsme pak mladou herečku pro dvojroli mých sester dvojčat. A našli jsme Kateřinu Zapletalovou, se kterou jsem se znala ze zkoušení hry Diany Šoltýsové LoLitky, kde spolu hrajeme.

Já se tam ale pořád objevuju, a poměrně dost často, hraju v pěti inscenacích. To, že se s Karlem (Heřmánkem ml.) naše cesty rozešly, neznamená, že skončilo všechno. Neměla jsem vysloveně za cíl se osamostatnit, ale když mi vloni do cesty přišla hra, která mě oslovila, rozhodla jsem se ji realizovat.

Vůbec jsem netušila, co všechno s tím bude spojené. Začít dnes s novým divadelním spolkem není vůbec žádná legrace. I když se jedná o umění a nějaký začátek, je to nekompromisní: drahá autorská práva, pronájem, výprava. Holt vždy v „krámě“ sáhnu nevědomky po tom nejdražším, ale věřím, že to za tu podívanou stálo!

Úplně o tomhle tématu nechci mluvit.

Ne, to už je uzavřená věc.

Od našich dvaceti. To je věk, kdy člověk teprve dorůstá do dospělosti a v každém z nás se může tolik změnit. Že jsme došli na rozcestí, kde se naše cesty rozdělily, je smutný, ale neznamená to, že bychom se spolu nedokázali potkávat na jevišti nebo nefungovat dále, i co se týče péče o naši fenku Amynku.

Ještě ke mně neplánovaně přišla jedna psí radůstka. Od slovenského spolku Srdce pre všetkých, kteří sbírají a ujímají se psů z romských osad. Rozinka je nalezenec, který mi zkrátka vpadl do života.

Ano, pořídili jsme si ji spolu. Teď ji mám tedy delší dobu u sebe, protože Karel odjel na rok do Ameriky. Studuje tam a vystupuje s newyorskou shakespearovskou společností.

Především nikoho nesoudím. Po všem, co se stalo, se mu život převrátil naruby, a myslím, že to potřeboval všechno zpracovat. Myslím, že Karel nechtěl úplně vyhořet, potřeboval odjet a nadechnout se. Hanka (Heřmánková) se vrátila k práci, kterou dělala bezmála třicet let. Před svým odjezdem navíc divadelní sezonu připravil, takže divadlo jede dál. Nevidím to jako zcela nepochopitelnou věc. Dějí se i horší věci.

Takhle to prezentoval bulvár. Já to vidím jinak. Je to rodinné divadlo, Hanka tam vždycky výrazně figurovala, takže se přirozeně k divadlu vrátila. Karel se za nějakou dobu vrátí, není to tak, že by za sebou zavřel dveře a zmizel do Ameriky. Bylo toho na něj moc: tragická událost v rodině (sebevražda Karla Heřmánka st. v srpnu 2024), rozpad našeho vztahu…

Měli jsme manželskou krizi, která vyústila v tuhle situaci. Udály se nepříjemné věci, ale musí se jít dál.

Ne. Vůbec se nedívám dozadu. Soustředím se na věci, které mě posunují dál. Je mi šestatřicet, jsem tedy ve věku, kde se leccos láme, chci ještě využít možnosti začít nový život. Uvědomuju si, že by to bylo mnohem horší, kdyby se to stalo ženské se dvěma dětmi. To už jde existenčně i organizačně o něco jiného.

Určitě. Nepatřím už mezi nejmladší, ale ženy dnes mají děti i v pokročilejším věku.

Nebrali jsme se proto, abychom šli zakládat rodinu. Poznali jsme se ještě na DAMU, bylo mi jednadvacet. Byli jsme hodně mladí, měli jsme před sebou ukončení studia a přesun do Ameriky. Tam jsme na to vůbec neměli pomyšlení. Chtěli jsme získávat zkušenosti, cestovat, studovat.

Když jsme se vrátili, přišla pandemie. V tu dobu jsme se připravovali, že přebereme divadlo. Byl to docela masakr: starost o covidové kompenzace, přežití divadla, boj o návrat diváků. Musela jsem se lépe zorientovat v marketingu, propagaci. Ležela na nás obrovská odpovědnost vůči divadlu a lidem, kteří v divadle pracují. Byli jsme úplně vyšťavení, i to se na našem vztahu pochopitelně podepsalo.

Jestli to má přijít, tak to přijde.

Nechci být do konce života sama.

Pohybuju se dlouho v divadelním světě, vím, jak to chodí, kdekoho už také znám. Začala jsem před osmi lety v Divadle Bez zábradlí, loni mě ke spolupráci přizvaly další divadelní scény: Divadlo v Řeznické a Městské divadlo Mladá Boleslav. V tomhle případě jsem musela zvážit svoje možnosti. Zastupovat oblastní divadlo není stejné jako zastupovat pražské, kde hrají komerčně známé tváře. Nakonec jsem kývla, protože na oblasti se toho děje tolik zajímavého!

Když na podzim v Boleslavi připravovali inscenaci Holky z kalendáře, charitativní kalendář, o kterém se tam mluví, fotil Hynek Čermák. Následovalo autorské představení Vandy Hybnerové Pokoj. Bývalý umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska se tam představil jako činoherní režisér, když uvedl svoji dramatizaci románu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock.

Když jsem se před osmi lety vrátila z Ameriky, bylo mi jasné, že herecké příležitosti nechodí samy od sebe, divadla mají plány a obsazení hotové na dva roky dopředu. Měla jsem jen několik nabídek záskoků do Městských divadel pražských a právě do Divadla Bez zábradlí.

Viděla jsem ale prostor ve zlepšení komunikace s veřejností. Nevydávaly se pravidelné tiskové zprávy, nedělaly se tiskové konference. Jsem vděčná Heřmánkovým, že mi tu příležitost dali.

Drhlo by to. Když jsme pozvali novináře na tiskovou konferenci, ptali se, jako se nyní ptáte vy, na soukromí. Ve chvíli, kdy chcete komunikovat o divadle a nových hrách, není to zkrátka dobré. Otevřeně jsme se o tom s Hankou pobavily a domluvily se, že bude lepší, když to přestanu dělat. Každopádně tam pořád ráda hraju.

Troufám si říct, že mě měl rád. Moc jsem si ho vážila. To, co se předloni stalo, je pro nás životní bol, který si poneseme celý život.

Čas hojí, ale šrámy zůstávají. Nikomu bych to nepřála. Proto nijak neodsuzuji životní kroky Karla. Já si to kompenzovala novým psem a novými divadelními projekty.

To už je minulost. Před více než deseti lety jsem měla svůj módní blog, věnovala jsem se módě a lifestylu. Souviselo s tím i focení několika kampaní. Hodilo se mi to pak v Americe, kde jsem se jako příležitostná modelka živila.

Slušně jsem si přivydělala. Fotila jsem třeba pro Redken (americká vlasová kosmetika), několik kadeřnických salonů a módních kolekcí. Dostala jsem se na zajímavá místa, k zajímavým lidem. Když jsme se vrátili, skončila jsem s tím.

Tam vlastně začala moje PR kariéra. Pracovala jsem tam mimo jiné pro cateringovou firmu propagující zdravou výživu. Dělala jsem hostesku v jednom luxusním hotelovém baru, startovala jsem rallye.

Když jsem se vrátila, bez problému jsem dokázala uvažovat, že bych dělala i něco jiného než herectví. Americká zkušenost mi pomohla k úplně jinému uvažování. Tady měli ještě před pandemií herci pocit, že když jdou dělat někam do kavárny, je to prohra a neúspěch. V Americe je běžné, že začínající herci dělají všechno možné, přišlo mi to dokonce oživující.

V polovině června jsme měli už devátý ročník. Je to pouliční hudební festival na podporu soukromé sítě zařízení a škol pro lidi s handicapem, od dětí po seniory. Vystupují mi tam skvělí interpreti, letos přišli třeba Rozálie Havelková, Milan Peroutka, David Kraus a mnoho dalších.

Zpívají vždycky celé odpoledne až do pozdních nočních hodin na Jungmannově náměstí v Praze. Máme tam zapečetěný box, do kterého kolemjdoucí házejí peníze jako do pomyslného klobouku. Stala se z toho moc hezká tradice, už se mi muzikanti sami ozývají, jestli to zase napřesrok bude.

Premiéra byla 29. května v Praze v Divadle Metro. Ohlasy mám příznivé, věřím, že to dopadlo dobře. Rodina bývá obvykle mým největším kritikem, ale babička, která byla na premiéře, mi řekla, že když viděla, jak to je pěkné, začne na to zvát kamarádky.

Po létě pokračujeme na domovské scéně. 14. srpna nás ještě čeká představení ve Voděrádkách u Říčan v rámci letního hraní.

V tuhle chvíli převládá pocit, že toho všeho bylo na jednu hlavu moc. Před premiérou jsem měla dojem, že ji mám úplně zavařenou. Byla jsem vždycky šprtka, která chce mít všechno předpřipravené, ale hrnulo se to na mě hrozně. Takže teď chci především nabrat síly na další sezónu.

Nechci se pouštět do něčeho nového jenom proto, aby něco bylo. Muselo by mě to opravdu přesvědčit. Všechno to zařizování a vyřizování, shánění sponzorů, prostor, termínů je natolik náročné, že člověk tomu projektu musí absolutně věřit. Přišly mi nějaké hry od českých autorů, na dovolené v mé oblíbené Albánii se tím budu probírat.

Už čtvrtým rokem spolupracuji jako PR na Noir Film Festival, který se koná na konci srpna na hradě Český Šternberk. Je to unikátní čtyřdenní přehlídka černobílých filmů, sjíždějí se tam tisíce návštěvníků.