Maskérka Lenka Nosková: Moje práce je časově náročná, člověk ji musí milovat

„Když vymýšlíte masku pro filmovou postavu, inspirujete se třeba historickou předlohou, někdy pracujete s portrétem člověka, kterého má herec ztvárnit, anebo se snažíte prostě vyjádřit lidský charakter. Ale jak vystihnout charakter mentálně postižené ženy? Navrhnout masku pro Lili, kterou ve filmu Máma hraje Elizaveta Maximová, byla těžká a složitá práce. Šlo o to, aby maska herečce pomohla vcítit se do role a zároveň jí nechala prostor pro vlastní ztvárnění,“ říká Nosková.

„Elizavetě jsme nejdříve změnili barvu vlasů z blond na hnědou. Domluvila jsem se s ní také, že nebude chvíli chodit na kosmetiku, aby neměla tak dokonalou pleť. Vyrobili jsme jí falešné zuby s lehkým předkusem a nezdravou barvou, které měly na stranách i malé výplně. Tím se narušila klasicky řezaná linie její tváře,“ vysvětluje.

„Elizaveta je profesionál, a tak si zuby vzala domů, aby měla možnost s nimi pracovat na roli. Zuby jsme pak zmenšovali, upravovali, konečná verze byla až pátá. Já se ale obávala, aby se Elizaveta se zuby nenaučila mluvit, protože mým záměrem bylo, aby ji chrup v mluvení právě omezoval. Usoudila jsem, že bude lepší, když budu mít zuby do natáčení u sebe, ale boj jsem prohrála. Elizaveta zuby nedala, mluvit se s nimi ale naštěstí nenaučila,“ směje se.

„Řešili jsme také postavu Malvíny. Dcera Lili se objeví ve filmu nejprve jako malá a pak jako dospívající dívka. Pravděpodobnost, že najdeme dvě podobné tváře, byla mizivá, a tak jsme museli mezi nimi hledat propojení. Sjednocení barvy vlasů a účesu včetně ofiny byl jen začátek,“ svěřuje se maskérka s tím, že větší problém byly oči.

Starší Sophia Šporclová je má totiž hnědé a mladší Valentýnka Bečková modré. „Naštěstí Valentýnka a její rodiče souhlasili s tím, že zkusíme barevné kontaktní čočky, a to s pomocí očního lékaře. Valentýnka to zvládla na jedničku. Režisér Jiří Strach pak ještě pro hlavní hrdinky navrhl copánek, ale já potřebovala důvod, proč by jej měly mít. Vymyslela jsem, že bude souviset s knížkou o Vinnetouovi, kterou si máma s malou dcerou čtou. Přitom si zapletou copánky, každá má jeden s korálkem a ptačím perem,“ líčí.

„Měly najednou něco, co je navždy spojilo. Když ale po letech Malvína přijde do psychiatrické léčebny, máma má krátké vlasy. Spojení zmizelo. Vylíčila jsem svou koncepci režisérovi a líbila se,“ uvádí Lenka Nosková.

Při natáčení nespolupracuje jen s režisérem, ale také s kostýmní výtvarnicí, architektem a kameramanem.

„Informace od nich zpracovávám a pak navrhuji masky. Následují zkoušky s herci, přičemž nejde jen o to, aby jim maska sedla, ale aby se v ní cítili dobře. Příprava všech masek podle náročnosti filmu může trvat týdny až měsíce, na filmu pak pracují tři, někdy i více maskérů. Na velkých projektech, jako bylo drama Úsvit, minisérie Dcera národa nebo dvoudílný film o Anežce České, se může objevit až dvacet a více maskérů, protože pracují s herci a také s komparzem. Masky se každý den vytvářejí znovu,“ vysvětluje.

Nosková přitom není vystudovaná maskérka. „Maturovala jsem na stavební průmyslovce, ale práce, které jsem se později věnovala, mě nenaplňovala. Cítila jsem, že potřebuji změnu. Vždy mě bavil make-up, účesy, a když mi došlo, že by tenhle koníček mohl být mou prací, bylo rozhodnuto. Absolvovala jsem školu make-upu, řadu seminářů, naučila se, jak pracovat s vlasy či vyrobit zranění, a to od modelace až po samotnou aplikaci,“ svěřuje se.

„Do maskérského řemesla mě ale skutečně zasvětila až renomovaná umělecká maskérka Jiřina Pahlerová. Vysvětlila mi, jak je důležité znát historii, vyznat se v dobách od středověku až po současnost. Naučila mě zpracovávat vlasy pro paruky a pak je vyrábět, stejně jako příčesy, vousy a kníry. Díky ní jsem pochopila, jak vytvářet charakter postavy. Vždy také říkala, že dobrý maskér musí umět vidět barvu a tvar. Profesi se věnuji už čtrnáct let a právě na tohle často myslím,“ tvrdí.

„Uznávám, že to se mnou není jednoduché. Často se totiž stává, že už jsou masky odzkoušené, režisér je odsouhlasil a já v první natáčecí den ráno přijdu a řeknu: `Uděláme to ještě jinak.` Uvědomuju si, že své kolegyně dostávám pod určitý tlak, ale také vím, koho vedle sebe mám, a že to zvládnou. Změny na poslední chvíli samozřejmě nemilují, ale je jim jasné, že nedám pokoj, dokud i ten poslední detail nevyladíme.“

„Někdy se stane, že u postavy, se kterou jsem si stále nebyla jistá, to naskočí právě až ve finále. Jsem šťastná, že mám kolem sebe lidi, kteří jsou tvůrčí, na stejné vlně jako já a s nimiž si to dokážeme udělat hezké. To je důležité, protože často jsme pod velkým tlakem, v práci trávíme nezřídka dvanáct až šestnáct hodin,“ přiznává Nosková.

„Hodně mi záleželo na minisérii o Marii Terezii. Jsem ráda, že jsem mohla vytvořit masky pro první dva díly tohoto historického seriálu. Brala jsem ten projekt jako svoje dítě a těžce jsem jej i opouštěla. To se občas stane, že to ve vás dál rezonuje.“

Nejraději spolupracuje s producentem a režisérem Matějem Chlupáčkem. „Baví mě, jak je profesionální a odvážný. Dobové filmy rád stylizuje, dává jim modernějšího ducha, přestože ví, že je to tenký led. Své projekty má propracované do nejmenšího detailu, je tvrdý, náročný, a přitom ale lidský. Ve štábu s každým jedná s úctou a respektem. Dovede vytvořit skvělé podmínky. Říkám mu dítě štěstěny. Když jsme spolu točili drama Úsvit, každý den Matějovi vyšlo počasí, jaké potřeboval. Tak to on prostě má,“ říká Nosková.

„Za Úsvit jsem byla poprvé nominována na Českého lva, poté za seriál Dcera národa a teď za Mámu. Nikdy bych si ale nedovolila tvrdit, že řemeslo ovládám dokonale. Maskér se celý život učí. Vždycky je něco nového, vždy je něco jinak. Tahle práce je časově náročná, musíte ji prostě milovat. A jestli jde skloubit s rodinou? Myslím, že ano. Jen je potřeba umět říci práci občas i ne. Nehnat se z filmu do filmu,“ myslí si.

„Zabývám se líčením a účesy, a přitom nemám ráda, když mi někdo dělá něco s vlasy. U kadeřníka to pro mě není relaxační zóna, všechno mě tahá. Je to paradox, já vím. A když je třeba, abych šla do společnosti a byla nalíčená? Vlasy svěřím svému kadeřníkovi Jirkovi Kožíškovi, se kterým se znám desítky let, ale líčím se většinou sama. Neznamená to, že si práce svých kolegů nevážím. Ba naopak. Mnozí jsou to mistři. Ale když se sama líčím, jsem to prostě já. Jsem zkrátka ráda sama za sebe,“ uzavírá zkušená maskérka.