Lišák alias Václav Slabyhoudek: Češi jsou národ kvízařů. Je to v nás zakódováno

Když jsem byl v Praze na vysoké škole, přivedla mě kamarádka z gymplu na hospodský kvíz. Okamžitě mě to chytlo.

Založili jsme tým, který se dnes jmenuje iMumlynáti. Má patnáct členů, kteří se střídají. Šest až sedm lidí tvoří takové pevné jádro. Velkou část našeho týmu tvoří moji spolužáci z fakulty sociálních věd (FSV). Často vyhráváme, což nás těší dvojnásob, protože krom dobrého pocitu míváme pak i padesátiprocentní slevu na útratu. A to se dnes opravdu hodí. (směje se)

Loni se nám poprvé po pěti letech a po dvou druhých místech v řadě konečně povedlo vyhrát Mistrovství ČR v Hospodském kvízu v Pardubicích. Spolu s Viky, Kubou a dalšími členy.

Ale zpět k Na lovu. Ke konci roku 2020 mě oslovil moderátor hospodského kvízu Martin Pompl, jestli bych nechtěl zkusit roli lovce v chystané vědomostní televizní soutěži. Oslovili nás dva nebo tři. Tehdy hledali někoho pod třicet.

Pamatuji si, že ten první stootázkový test jsem udělal asi na pětašedesát až pětasedmdesát procent. Pak to trvalo několik měsíců, než se mi produkce ozvala. Bylo to těžké covidové období.

Ale poté mě pozvali na kamerové zkoušky a tam jsem se poprvé viděl s Dášou, Jakubem a Jiřím. To bylo na jaře roku 2021. Byl jsem si jistý, že se mi ty kamerové zkoušky nepovedly. Ve finálové štvanici jsem nedohnal ani patnáct polí. Řekl jsem si: Nevadí, zkusil jsem to.

Tehdy mě živily právní překlady, práce mě bavila, byl jsem spokojený.

Jenomže oni se nakonec ozvali s nabídkou. Neodpověděl jsem hned. Koukal jsem na původní britskou verzi The Chase. Ta se mi líbila, ale začal jsem si uvědomovat, že pokud tuto nabídku přijmu, dost to ovlivní můj profesní i soukromý život. Musel jsem si to také domluvit v práci. Nakonec mě přesvědčilo to, že se mi líbila parta lovců, která se tam vytvořila. I se štábem se cítím fajn. Na natáčení je hrozně přátelské a příjemné prostředí.

Mým snem nikdy nebylo být populární. Většinu mého okolí to hodně překvapilo. Byť je moje přezdívka vcelku jasná, v civilním životě oranžovou a červenou nenosím. (směje se) Vystoupil jsem ze své komfortní zóny.

Kolegové z kvízového týmu mě hodně podporovali. Rodiče byli spíš rezervovanější. Obávali se, že jsem si ukousl moc velké sousto. Ale baví mě to. I když pravda, nejvíc asi natáčení Superlovu, protože to připomíná hospodské kvízy.

Pozornost není zaměřená jen na mě. A má to i větší dynamiku. Že si soutěž během let získala takovou popularitu, mě až tak nepřekvapuje. Myslím, že naše verze je i nejzábavnější ze všech světových mutací. Díky poutu a interakcím mezi moderátorem, který je skvělý, a lovci. A po Milionáři a Riskuj! tu dlouho nic takového nebylo. Jen AZ kvíz. Byla po tom poptávka.

Jsem přesvědčen, že Češi jsou národ kvízařů. Je to v nás zakódováno.

Od začátku vysílání soutěže začalo chodit i mnohem víc lidí na hospodské kvízy. Jen v Praze je pravidelně pořádá, co vím, téměř padesát podniků.

Ze čtyř už nás je sedm lovců a natáčíme o něco méně. Dřív jsme taky společně trénovali. V rámci video callů jsme si vždy připravili pětadvacet těžkých otázek a hráli proti sobě. Od toho už jsme trochu upustili.

Ale držíme tradici společných dovolených. Každý rok někam i s rodinami na pět dní vyrazíme. I když já jsem single, takže jezdím sám. Byli jsme ve Vídni, Berlíně, Wrocławi, Budapešti. Jen nevíme, kam letos. Možná do Tater.

Nejenže nám je spolu fajn, ale v Jiřím Martínkovi máme zdarma i dokonalého průvodce. I když někam jedeme každý sám, zodpovědně nám připraví elaborát o patnácti až dvaceti stranách o naší cílové destinaci. Seznam pamětihodností, kam vyrazit na jídlo, za kulturou. Vždy nás vybaví kompletním tour plánem.

Užíváme si i společné akce pořádané televizí. Setkáváme se se zajímavými osobnostmi, které bych jen tak nepotkal. Ty pak lákáme k nám do VIP dílů.

Jezdíme roadshow (propagační turné) Na lovu po městech Česka, kde hrajeme proti hráčům z publika. Následují i dvouhodinové autogramiády. Tam člověk hodně pocítí, že nás mají lidé rádi.

V normální den v Praze, kde žiji, jsem úplně stejný Vašek, jakým jsem býval. Většina reakcí lidí je příjemná. Někdy jsou osobní, až žoviální. Volají na mě: „Jé, Lišáku, já ti moc fandím.“

Občas mě lidi i objímají. To tak nějak zapadá do charakteru role, kterou mi produkce vytvořila. V MHD, kterou běžně jezdím, si spolucestující občas šuškají a nenápadně ukazují, jestli jsem to já. Ale nikdy jsem nezažil nic krajně nepříjemného. Chtějí si popovídat. Vyfotit se.

Překvapilo mě ale, když mě oslovovali lidé v zahraničí. Například v Egyptě, v Malaze nebo na Mallorce, kde jsem vyšel z jeskyně a hned mě zastavili Češi, že se musíme vyfotit.

Tím, že zájem ze strany soutěžících je opravdu obrovský, na mnohé se ještě nedostalo. Takže se stává, že nás lidé poprosí, jestli bychom nemohli to jejich povolání do soutěže zaurgovat nebo urychlit. Ale to my vážně nedokážeme.

Belladonna – Viki je zarputilý dříč a profesionál.

Kvízová dáma – excelentní kvízová hráčka a mimořádně pozitivní, sluníčkový člověk.

Bandita – kvízový nadšenec a profesionál přes filmy i seriály.

Doktor Vševěd – pro něj se hodí heslo Wikipedie. Ví opravdu úplně všechno.

Kalkulátor – Kuba je člověk na správném místě. Je to bavič a má excelentní znalosti.

Žolík – skvělý řečník a komentátor, maximální profík.

Libor Bouček je bedna z hlediska pop kultury. Ale nejen to. Není to hvězda, která mezi nás nakráčela. Sám se na lovce přihlásil. Bylo to překvapení i pro produkci. Prošel stejným sítem a testy jako každý jiný lovec. A zapadl úplně bez nervozity.

Byť víme, že toho má opravdu hodně, teď je i na Radiožurnálu, hned nás pozval na společnou večeři a avizoval svou účast na letní dovolené.

Nezažil jsem nic tak zlého a dramatického jako Viktorie, když ji srazilo a přejelo auto. Ale jednou jsem hodně ošklivě spadl z namrzlých schodů a byl jsem zdemolovaný tak moc, že jsem určitou dobu nemohl ani točit.

Chyby jako lovec nejčastěji dělám asi v křestních jménech. To mě často zaskočí. A také to, že občas pořádně jakoby nevnímám přesné znění otázky.

Z hospodských kvízů jsem zvyklý, že jsou těžší, zapeklitější, takže občas přeskočím úroveň otázky a odpovím na něco jiného, protože si říkám, že se přece nebudou ptát na něco tak jednoduchého. A asi nikdo nemá rád otázky z oboru, já z práva. To mám zatmění a pak mě hrozně štve, že jsem neodpověděl nebo mi to trvalo.

Osobně nepříjemné situace jsem zažil asi dvě, v prvních sériích pořadu. Chodili tam pánové středních let a byli namistrovaní, když jsem jako lovec přišel já. Brali i vyšší nabídky, aby to dali najevo. To mi bylo nepříjemné. Jednou jsem je dohnal, jednou ne, ale během natáčení jsem se cítil svázaný. Nemám rád, když jsou soutěžící až moc suverénní – naštěstí se to stává jen opravdu výjimečně.

Celá rodina hraje fotbal, táta býval brankářem, brácha fotbal doposud hraje, máma trénovala děti. Ale mě v osmi letech odvezli do sokolovské nemocnice poté, co jsem hodně trpěl na vysoké horečky, otekly mi uzliny všude kolem krku, ztratil jsem chuť. Byl jsem tam tři týdny a diagnóza zněla: Kawasakiho syndrom (charakterizuje se zánětem stěn krevních cév po celém těle).

Moji rodiče a samotní lékaři byli jak v Jiříkově vidění. Nemohli tomu uvěřit, protože tento syndrom má u nás jeden člověk z milionu. Příčina je neznámá.

Musel jsem skončit se sportem, byl jsem osvobozen i z tělocviku. Beru léky na ředění krve a na tlak. Ale jinak mi to dnes život neovlivňuje. Jen občas jezdím na kontroly ke svému kardiologovi do Plzně.

Vyhýbám se kontaktním sportům kvůli rizikovým zlomeninám. Hodně se mi dělají modřiny, i když se praštím málo. Ale řekněme si upřímně, asi by ze mě stejně nebyl boxer. (směje se)

V současnosti hraji badminton, jezdím na kole a začal jsem s kruhovými tréninky (forma cvičení, při které člověk střídá několik různých stanovišť s konkrétními cviky).

Na ministerstvu pracuji na oddělení Evropské unie. Častěji poslední dobou lítám s delegací do Bruselu. Podstatou mé práce je zajišťovat, aby se unijní právo správně promítalo do českého právního řádu. Jde především o koordinaci převodu směrnic do naší legislativy a jejich praktické přizpůsobení českým podmínkám, stejně jako o zajištění správného uplatňování nařízení. Vedle toho se podílím na přípravě stanovisek ČR k unijní legislativě – připravuji například podklady europoslancům pro účely jejich hlasování.

Je mi třiatřicet. V horizontu pěti až deseti let bych si uměl představit, že bych odešel do Bruselu. Ale asi v tomto profesním rámci. Prosazovat stanoviska, která připravujeme, mají politici a na to bych já neměl žaludek. Minimálně ne v kontextu dnešní polarizované společnosti a s ohledem na celkovou úroveň politické kultury.

Živit se jenom kvízy by mě asi hrozně bavilo. Jsem kvízař tělem i duší. Díky pořadu Na lovu dostávám nabídky i na tvorbu kvízů, které pak sám moderuji. Pro firmy, školy. Nedávno jsem dělal kvíz i pro Národní divadlo. Tvoření i moderování mě baví, ale honorováno je to podobně jako natáčení dílu soutěže, a to samotné by můj život v Praze nejspíše bohužel neuživilo.